Jak si vede Česká republika rok po vstupu do Evropské unie?

Drulák: S ročním odstupem můžeme říci, že k žádnému zemětřesení nedošlo. Prokázali jsme dokonce schopnost pohybovat se v evropských strukturách tím, že jsme se výrazně angažovali v otázce Kuby. To, že nakonec výsledek byl kompromisem, na věci nic nemění. Na nováčka to nebyl špatný vstup.

Čekali jsme na členství 15 let, původní předpoklad byl několik let. Jak se díváte z dnešního pohledu na ta původní očekávání?

Drulák: Byla naprosto naivní. Věděli jsme tehdy přesně jenom to, co nechceme. Nechtěli jsme režim, který tady byl. Chtěli jsme do Evropy, ale představa o ní byla naprosto vágní. Nejen my, ale i ostatní země východního bloku si představovaly, že do tří, čtyř let, nejpozději do roku 2000, budeme členy Unie. Komplikovala to také rétorika některých politiků - vzpomeňme, jak prezident Chirac sliboval Polákům, že nejpozději v roce 2000 budou členy EU, i když francouzská pozice vůči rozšíření byla zcela jiná.

Během přístupového procesu jsme se spoustu věcí naučili, a bylo vlastně dobře, že to trvalo tak dlouho. Naše společnost se v průběhu těch let změnila. V tomto smyslu máme dokonce určitý náskok před starými členskými zeměmi, které takovým adaptačním procesem projít nemusely.

Jak hodnotíte přístup EU k rozšíření? Přišlo přece v době, kdy finišovala dvacetiletá příprava měnové unie.

Drulák: EU nebyla na rozpad sovětské říše připravena a nevěděla z počátku, co si počít. Členové před sebou měli velmi ambiciózní agendu Maastrichtu, tedy společné měny a dalších pilířů společné zahraniční politiky a spolupráce v oblasti justice. Pochopitelně se naskytla otázka, jestli případné rozšíření není ve sporu s prohlubováním integrace. Nakonec se dohodli, že oba procesy by měly postupovat společně. Ale je zřejmé, že celou první polovinu devadesátých let pro ně bylo prioritou dotažení maastrichtské agendy. Teprve v druhé polovině devadesátých let začali brát rozšíření vážně.

Jak vypadá rok po vstupu z ekonomického hlediska?

Zahradník: V mnohém analogicky. Na počátku devadesátých let u nás bylo hodně nadšení, ale mizivá znalost, co nás v Evropě čeká. Jak čas plynul, nadšení ubývalo a znalost pozvolna rostla. Snad byl úbytek nadšení úměrný růstu znalostí.

V Evropě to bylo možná obdobné. Začátek byl poznamenán přílišnými očekáváními. Tehdejší francouzský prezident Mitterand nás sice 1. ledna 1990 vznešeně uvítal v Evropě a mluvil o projektu konfederované Evropy, ale francouzský postoj jak k rozšíření, tak ke sjednocení Německa se posléze ukázal jako nejednoznačný. Naproti tomu 1. květen 2004 byl už ryze symbolickým datem. Z ekonomického hlediska se nic převratného nestalo, 99 % domácích úkolů jsme museli vyřešit předtím. Připraveni na vstup jsme byli o rok - dva dříve.

V průběhu devadesátých let se v EU seběhly tři klíčové cíle - naplnění maastrichtského projektu, (nezdařená) reforma společných institucí na mezivládní konferenci v roce 1996 a rozšíření. To bylo podle mne až tím třetím vzadu - čekalo se, jestli euro neselže, jestli se podaří instituce reformovat, a teprve pak mělo přijít rozšíření.

S tímto vědomím pak můžeme hodnotit rok od vstupu tak, že se nenaplnily pesimistické předpovědi a vliv vstupu na trh EU se výrazně projevil v zahraničním obchodě. České podniky dokázaly využít příležitostí, které jim vstup nabídl. Chimérou nejsou ani fondy EU. I když je jejich získání spojeno s určitými obtížemi, existuje několik desítek úspěšných projektů. Takže celkově lze vstup hodnotit jako úspěch.

Neukazuje případ východního Německa, jak málo západní Evropa rozuměla situaci na Východě?

Zahradník: Existuje-li v Evropě případ šokové terapie, tak je to východní Německo. Tam se odhalila skutečná výkonnost socialistických ekonomik: východoněmecká ekonomika po sjednocení přispívala k tvorbě celoněmeckého HDP asi 4 procenty, k exportu ještě méně. Příklad NDR nepochybně vedl k vystřízlivění z představy, že postkomunistické země bude možné rychle přijmout do společného trhu.

Prošli jsme inkubátorem, splnili domácí cvičení. Ale mezi tím se proměnila Evropa, což ukázala referenda ve Francii a v Nizozemsku i spory okolo financí EU. V čem je problém?

Drulák: Obyvatelé bohaté západní Evropy si zvykli na svět studené války. Byl stabilní, dával jistoty. Svět devadesátých let přináší velký pohyb - nové příležitosti, ale také obavy. Jak jsem říkal, oni na globalizaci nezareagovali. Proto mají problémy s přijetím další integrace. V EU existuje solidarita, ale společný trh je přece liberální projekt spočívající v odbourávání hranic. Solidarita, která byla obhajitelná v případě původní šestky, zřejmě narazila v EU o 25 členech na své meze. V kampaních ve Francii i v Nizozemsku se ukázalo, že občané mají z odbourávání hranic obavy. To je podle mne základní politický rozpor.

Vytvoření společného trhu a konkurenčního prostředí je základním pilířem evropské integrace. Proč to dřív bylo přitažlivé, a teď ne?

Drulák: Jednak se na to občanů nikdo moc neptal, a navíc integrace postoupila do té míry, že občané cítí zásahy Bruselu do svého života mnohem častěji než dříve - už jenom existencí společné měny a důsledků, které to přineslo. Dřív občané vnímali integraci jakou součást zahraniční politiky, dnes jde o součást každodenního života. Proto ty obavy.

Se vznikem měnové unie souhlasila Francie referendem, a nebyla sama. Obavy, o kterých mluvíte, jsou spíš důsledky globalizace než rozšíření. Proč tedy ten nesouhlas s rozšířením, když velká EU může důsledky globalizace přece jenom zmírňovat?

Drulák: Nejsem si jist, jestli se dá rozšíření od globalizace prakticky rozlišit.

EU je přece celní prostor. Před dovozem textilu z Číny se EU ubrání lépe než jakýkoliv členský stát. A dislokace výroby zůstává omezená.

Drulák: Proč to ale nefunguje? Ve francouzském diskurzu se "mondializace" považuje za hrozbu, před kterou chrání evropská integrace. Říká to elita, která Francii vede. Přesto voliči řekli "ne". Podle mne jde o hlubší problém, krizi liberální demokracie. Vidím ji v tom, že politické elity nejsou schopny oslovit voliče. Pokud to někdo dokáže, jako třeba Tony Blair, je to jen dočasné.

Bylo to někdy jinak?

Drulák: Podívejte se na klesající účast ve volbách. Nejde jenom o volby do Evropského parlamentu, ale obecně o politickou participaci a důvěru v politiku.

Nemůže to být tím, že řada lidí politice nepřikládá důležitost, protože ji nepovažuje za podstatnou?

Drulák: Pokud by nízká participace byla důsledkem spokojenosti, asi by Pim Fortuyn nebyl schopen založit stranu, která se během 4 měsíců stala druhou nejsilnější stranou v Nizozemsku v zásadě na populistickém programu.

Lze nizozemský příklad zobecnit?

Drulák: Tak se podívejte na Francii.

Postup Le Pena do druhého kola prezidentských voleb byl spíš důsledkem rozštěpení levice než nárůstem populistických nálad.

Drulák: To je pravda, ale předtím se to nestalo, i když francouzská politická scéna je tradičně rozdělená. Na italské politické scéně je jedním z nejvýraznějších politiků Gianfranco Fini, vycházející z postfašistického hnutí. A to nemluvím o Haiderovi. Nizozemsko není izolovaný případ. Je to určitá tendence a většina odpůrců ústavní smlouvy se rekrutuje z těchto kruhů.

Společným jmenovatelem integrace byla změna konceptu národních zájmů. Elity občana učily, že dobro souseda je dobrem i pro něj. Tehdejší generace si pamatovaly, jak šovinistická propaganda přispěla k válce a na oltář míru byly ochotny k ekonomickým obětem. Proto Německo celkem bez protestů platilo nejvíc do rozpočtu Unie. Převládne-li důsledná obhajoba národních zájmů pod hlesem, ber co nejvíc a plať co nejméně, lze Unii udržet?

Drulák: Nemyslím si, že role elit na začátku integrace byla tak výrazná. Mezi masami a politiky tehdy nebyla propast. Lidé si pamatovali, jaká byla daň za vymezování vůči sousedům a existovala poptávka po politice smíření.

Opravdu prožíváme krizi liberální demokracie?

Zahradník: Faktem je, že v padesátých a šedesátých letech měli voliči úplně jiný výběr z variant, které jim politické strany nabízely. Navíc rozuměli tomu, co volí. Dnes se politická hierarchie změnila, přibyl do ní evropský rozměr, který je pro většinu z nich nedohlédnutelný. Identita většiny občanů je místní a státní, míra ztotožnění s EU je velice limitovaná.

Dnešek EU charakterizuje změna, otevřenost a rozšíření. Změnu vidím v tom, že tradiční model, podle kterého se konstruoval rozpočet Unie, vycházel z cíle soběstačnosti v zásobování potravinami. V rámci poválečné rekonstrukce to bylo racionální, ale dnes jsme jinde. Dále značnou roli hraje fakt, že na počátku byly klíčové hutní a ocelářské podniky v řadě zemí ve státním vlastnictví nebo pod silným státním vlivem. V osmdesátých letech došlo k rozsáhlé privatizaci, která také znamenala racionalizaci, snížení pracovních míst a vystavení podniků působení trhů. Na jejich poměry to byla dost podstatná změna.

Otevřenost nastupuje od sedmdesátých let, kdy padají devizová omezení i omezení pro přesuny kapitálu a poprvé se začíná mluvit o globalizaci. Došlo k podstatnému zostření ekonomické konkurence ve světovém měřítku, nezávisle na existenci Evropského společenství.

Rozšíření Unie tyto změny ještě zdůraznilo. Z nových zemí přicházejí progresivní návrhy ohledně zdanění, liberalizace, nasměrování rozpočtových výdajů. Narušuje se tím hierarchie členů odvozená od pořadového čísla vstupu. My jsme možná prvními zeměmi, které byly přijímány na základě ekonomických kritérií, ne politických, jako Řecko, Portugalsko či Španělsko. Samostatné chování nováčků se možná nemusí občanům některých "starých" zemí líbit.

Přijetí všech deseti kandidátů naráz svědčí spíš o politické úvaze. Ale přejděme k otázce budoucnosti: co by se mělo v EU dělat?

Zahradník: EU potřebuje nový společný jmenovatel předtím, než bude projednávat, co s ústavní smlouvou. Ale nejsem si jist, co tím společným jmenovatelem teď je. Nejspíš schopnost ekonomiky Evropské unie čelit globálním konkurentům - USA, Číně, Indii a jihovýchodní Asii. Tam by měla Unie nasměrovat co nejvíc zdrojů. Vybrat si ty body z lisabonské strategie, které míří tímto směrem, a vzít si příklad z toho, jak to udělali Irové na národní úrovni, když měl být takový úkol splněn.

Drulák: EU by si měla za každou cenu udržet svůj charakter demokratického a otevřeného společenství. Šířící se pokusy skupinek velkých států obcházet unijní instituce uzavíráním dohod v malém kroužku velkých hráčů vedou k vyloučení menších států, čímž poškozují demokratičnost evropského projektu. Snaha uzavřít se před novými kandidátskými zeměmi poškozuje EU politicky i ekonomicky. Česko se musí proti těmto tendencím postavit, i za cenu možného narušení bilaterálních vztahů s některými velkými hráči.


Petr Drulák je ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů a pedagogicky působí na Fakultě sociálních věd UK. Dlouhodobě se zabývá výzkumem evropské integrace a teorií mezinárodních vztahů.

Petr Zahradník je vedoucím kanceláře pro EU České spořitelny. Po studiích na VŠE v Praze studoval a zabýval se výzkumnou činností na univerzitách a institutech ve Velké Británii, USA, Belgii, Lucembursku a Rakousku. V ČR působil jako makroekonomický analytik v soukromých společnostech na kapitálovém trhu. Přednáší ekonomii v pražském centru New York University, na VŠE v Praze a v řadě dalších institucí.
Související