V Mladé frontě Dnes zveřejnil Václav Klaus rozsáhlý článek Dvě pojetí ústavy (22. 4.) Diskuse o ústavě je údajně součástí mnohem hlubší diskuse o budoucnosti Evropy. V ní na jedné straně stojí - stručně řečeno - socialisté nejrůznějších barev, na druhé straně zastánci svobody.
Prezident nechce, aby se jeho článek zlehčoval, aby mu někdo předhazoval nacionalismus nebo europesimismus a reakcionářství. Dobře, nezlehčujme.
Upozorněme však rovnou, že průběh diskuse v evropských zemích ukazuje, jak zásadně se prezident Klaus mýlí už ve svém východisku. Ve Francii má přijetí evropské ústavní smlouvy namále, protože jí francouzští socialisté vyčítají, že je příliš liberální. V Británii je tomu naopak - tam ji považují za příliš svazující. V každé zemi existují jiná dělítka, kolem se vede politický střet související s ústavní smlouvou.
Jenže není v Evropě druhá země, která by se podobala České republice. Používat v diskusi kolem přijetí evropské ústavní smlouvy 60 let staré argumenty rakousko-amerického filosofa Friedricha von Hayeka na obranu svobody před nebezpečím totalitních režimů, to skutečně nikoho nenapadlo.
VON HAYEK se u nás stal populárním v šedesátých letech, kdy poválečná generace, odchovaná pionýrem, začínala brát rozum a přemýšlet, proč ten vysněný socialismus nefunguje. Mnoho lidí, zejména z komunistických rodin, bylo ochotno věřit tomu, že socialismus je dobrá myšlenka, ale že ji dělají špatní lidé. A najednou se objevila jako blesk z čistého nebe von Hayekova Cesta do otroctví. Z ní bylo jasné: není to dobrá myšlenka, a i kdyby ji realizovali ti nejlepší lidé, špatně to skončí.
Socialismus předpokládá, že někdo může vědět, čemu dávají jednotliví občané přednost. Což je nesmysl. Pokud nebude existovat trh, na němž se může znalost těchto preferencí uplatnit, společnost nemůže fungovat. Proto se bude na jedné straně plýtvat, na druhé bude nedostatek - a proto bude omezena i politická svoboda.
Bylo to neuvěřitelně osvobozující. Najednou existoval orientační bod. Už nebylo třeba se trápit přemýšlením, jak vylepšovat plánovité hospodářství. Bylo jasné, že bez soukromého vlastnictví není řešení ekonomických a politických problémů možné. Otázka jenom zněla: jak to zařídit, zejména po tom, co reformní pokus v roce 1968 ztroskotal a zemi zahalila normalizace. Někoho přiměla k odchodu "do struktur", jako Václava Klause, který se však svými názory netajil a na odborné ekonomické úrovni se snažil o kontakt se západním světem. Jiného zase do disentu.
Pro Klause se od té doby von Hayek stal náboženstvím. Jeho teorie uměly přesvědčivě ukázat, proč nemůže socialistická plánovitá ekonomika fungovat. Potíž byla v tom, že on hájil liberální svět devatenáctého století. Jenže právě neřešené rozpory tohoto světa vedly k totálnímu kolapsu civilizace ve století dvacátém. Svobodná soutěž mezi národními státy křísnutá sociálním darwinismem vedla k válkám, neřešení sociální otázky k vnitřní nestabilitě států. Nedostatečná průhlednost trhu k periodickým hospodářským krizím.
LIBERÁLOVÉ neměli na tyto otázky odpověď. Málokdo chtěl slyšet: počkejte, trh to nějak vyřeší, když sázkou ve hře nebylo zboží, ale lidské životy.
Nás teď nemusí zajímat, že odpovědi totalitních hnutí byly ještě mnohem falešnější. Prožili jsme to na vlastní kůži. Důležité je, že se po druhé světové válce v západní Evropě vyvinulo přesvědčení, že demokratické systémy s tržní ekonomikou mohou být stabilní pouze tehdy, je-li politická a ekonomická soutěž férová a efektivní. A že z bohatství, které společnost vytváří, mají prospěch všichni.
V Německu tomu říkali sociálně-tržní hospodářství, jinde sociální stát. Ekonomická a politická svoboda jedince se stala samozřejmostí zakotvenou do ústav. Liberální program byl naplněn.
Rozkvět blahobytu, který koncept sociálního státu po válce zaznamenal, neměl v dějinách obdoby. Doplněn o myšlenku evropské integrace, jejímž hlavním cílem bylo zabezpečit v Evropě mír, přinesl milionům evropských občanů životní standard, jaký by jejich předkové v devatenáctém století považovali za pohádku. V porovnání s osmiletými dětmi pracujícími deset hodin denně v továrnách a s lidmi umírajícími bez pomoci v předměstských slumech to byla ohromující změna kvality života.
Jak to bývá, úspěch vytváří nové problémy. Péče státu vedla k tomu, že aktivita občanů začala klesat - v případě potíží se naučili obracet s nataženou rukou k vládě, ať se o ně postará. Najednou se zjistilo, že stát utrácí spousty peněz, ale efekt jejich užití je velmi malý. Tehdy se na západě, zejména v USA, dostal von Hayek opět do módy.
Margaret Thatcherová i prezident Reagan čerpali z von Hayeka při zeštíhlování sociálního státu. Ovšem ve snu je nenapadlo, aby se vrátili do "liberálního" devatenáctého století, jak k tomu vybízel von Hayek. Za dlouhá léta vlády železné premiérky se objem daní, procházející přes státní rozpočet, snížil v Británii o necelá dvě procenta.
Na základní funkce sociálního státu žádný zodpovědný demokratický politik nesáhne. Představa, že sociální výdaje vedou k totalitě, byl zásadní von Hayekův omyl: naopak, neřešení selhání trhů a sociální otázky dalo munici radikálním hnutím, aby svrhly demokracii a nastolily totalitu.
INTEGRACE v Evropě probíhala nesmírně pozvolna, aby si na ni mohly členské země ekonomicky i politicky zvyknout. V čase, kdy se zhroutil sovětský blok, měla Evropa nakročeno k prohloubení integrace a k zavedení měnové unie. Zde se odehrála zásadní změna, před kterou varuje Václav Klaus.
Smlouva z Maastrichtu, kterou se Evropské společenství měnilo na Unii, byla výsledkem více než dvaceti let úvah a příprav. Ve chvíli jejího přijímání se objevil druhý strategický cíl: rozšířit integraci na východ.
Bohužel, tyto dva cíle nejsou zcela slučitelné. Nově přistupující státy musejí takto přeskakovat laťku, nastavenou ještě o notný kus výše než bez měnové unie.
V průběhu devadesátých let se ukázaly důsledky. Optimismus, že střední a východní Evropa vstoupí rychle do EU, se začal rozplývat. Čekali jsme čtrnáct let. Východní země to začaly vnímat jako diskriminaci - a když se dočkaly, musely překousnout některá přechodná opatření. Na západě teď narůstá obava z levné pracovní síly z východu. Historické sjednocení Evropy začalo mít v příliš mnoha ústech trpkou příchuť.
Priorita prohloubení před rozšířením vedla i k tomu, že Unie zanedbala změnu svého uspořádání. I dítě školou povinné pochopí, že když se šest kamarádů domluví, že k jakémukoli rozhodnutí je třeba souhlasu všech šesti, stěží to může fungovat za situace, že jich bude místo původního počtu náhle dvacet pět. Pokusy o reformu institucí v Amsterodamu a v Nice však skončily neúspěchem. Tento neúspěch a kritika demokratického deficitu evropských institucí vedly k přípravě evropské ústavní smlouvy.
PREZIDENT se opět mýlí, když ji prohlašuje za základní, přelomový, osudový dokument. Tím byla smlouva z Maastrichtu, která dala zelenou měnové unii, společné zahraniční a obranné politice i společnému pilíři justice. A do této unie sám Klaus podával přihlášku. Proč to, proboha, dělal, když šlo o tak osudový krok?
Co je tedy evropská ústavní smlouva? Vážný pokus doplnit, zpřehlednit a zjednodušit rámec, v němž se má sjednocená Evropa pohybovat. Není krokem k federalizaci Evropy, neposiluje centrální instituce.
Nastavuje pravidla hry, aby velké, malé i střední země necítily nebezpečí, že se může rozhodovat na jejich úkor. Pečlivým rozlišením výlučných a sdílených kompetencí Unie zpřehledňuje rozhodovací procesy, posiluje přímo volený Evropský parlament, aby se odstranila výtka, že o Evropě rozhodují jenom vládci, nikoliv občané, posiluje i roli národních parlamentů při tvorbě evropské legislativy, která byla až doposud nulová. Dokonce zakotvuje právo z Unie vystoupit.
Charakter ústavy je každému, kdo se jí zabývá, zcela jasný. Nenechá se splést tím, že se v ní objevuje funkce prezidenta nebo ministra zahraničí - vidí v tom symboliku, kterou autoři do ústavy promítli, aby si občané mohli sjednocenou Evropu ztotožnit s nějakou osobou. Ani právní subjektivita Unie není tou novou, průlomovou kvalitou, o které Klaus mluví. Jejím zavedením nevzniká žádný superstát.
Sjednocuje pouze tři pilíře původních smluv do jednoho, aniž by Unii přidávala další moc. Právní subjektivitu mělo totiž odjakživa Evropské společenství, a tak mohlo vynucovat plnění svého práva v členských zemích. Unie navíc nesmí svou působnost rozšiřovat bez souhlasu národních států.
Není proto divu, že někteří evropští politici prohlašují argumenty prezidenta Klause proti evropské ústavní smlouvě za lži. Nedovedou si představit, že by se čelný politik, který nota bene podával do Unie přihlášku, mohl ve svých tvrzeních tak mýlit.
PODCEŇUJÍ jednostrannost českého prezidenta. On vidí svět očima ekonoma a ideologa, právo je mu naprosto cizí. Vzhledem k tomu, že kolem sebe nesnese odlišné názory a je obklopen lidmi, kteří s ním ve všem souhlasí, nemá zpětnou vazbu. Lež je vědomá: kdo lže, musí vědět, jak je to doopravdy. Jsem však přesvědčen, že toto v případě prezidenta Klause skutečně nehrozí. On Evropě upřímně nerozumí.
Bohužel, nejen Evropě, ale ani von Hayekovi. Ten chtěl hlavně zabránit plánovačům, aby si řízení státu nepletli s řízením podniku, jinak bude s lidskou svobodou amen. Měl pochopitelně pravdu. Pro von Hayeka byla vlastnická práva svatá a jejich ochrana nejdůležitějším úkolem vlády.
Co ale udělal v transformaci Klaus? Spustil sociálně-inženýrský experiment na výrobu českých kapitalistů bez kapitálu. Popřel svého učitele a výsledek se dostavil. Dopustil, aby podniky rozebrali pseudovlastníci. Poškodil rozvoj ekonomiky, rozbujela se korupce.
Totéž hrozí v případě evropské ústavy. Prezident Klaus se staví na základě falešného pochopení svého ideologického guru proti životním zájmům českého národa. Unie není ohrožena proměnou v totalitní stát, protože bude příliš regulovat. Kdyby nešlo o tak závažnou věc, bylo by to spíš k smíchu.
Co však nezvládnou politici, měli by si vzít za své buď ve volbách nebo v referendu občané. Sázka je vysoká. Jde o jejich budoucnost a budoucnost jejich dětí.