Už jsem to tu bezpochyby několikrát psal, ale musím znovu. Každý zodpovědný hospodář ví, že v časech dobrých se musí šetřit, aby bylo v dobách zlých z čeho brát. Česko už bohužel drahně let nespravují zodpovědní lidé.

I když v předpandemických dobách ekonomika prudce rostla, vláda Andreje Babiše vyplácela na sociální výdaje více, než kolik na daních a pojistném vybírala. Vlastně ani není divu, že když se teď kola ekonomiky zadrhla, roste veřejné zadlužení Česka skoro nejrychleji v Evropě.

Neštěstím ale není jen samotný fakt, že se tu hromadí obrovská hora dluhů, ale že si za ty vypůjčené peníze nepořizujeme lepší budoucnost. My je v podstatě neinvestujeme. My je projídáme. Příští vládě tak pravděpodobně nezbude nic jiného než začít šetřit. Bude se tak opakovat stará známá písnička, kterou české vlády hrají dokola a dokola. Když je dobře, všechno utratíme, a když začne být zle, začneme zuřivě škrtat.

Ekonomové tento neblahý jev nazývají procykli­ckou politikou. V jejím důsledku se pak ekonomika buď zbytečně přehřívá, anebo naopak zpomaluje víc, než by musela.

Jak nebezpečné jsou pro Česko rozpočtové deficity, co se s nimi dá udělat a co se stane, když s jejich prohlubováním neuděláme nic, si přečtěte v rozhovoru s šéfkou Národní rozpočtové rady Evou Zamrazilovou. Není to věru moc optimistické čtení.

V hlavním tématu čísla jsme se podívali na to, jak v Česku funguje spolupráce univerzitního a firemního světa a co všechno skvělého z ní může vzejít. Určitě si přečtěte i text o boomu plastických operací v čase covidu nebo rozhovor s krizovým manažerem Petrem Karáskem. I on vlastně mění tváře, byť ne lidí, ale firem.

Přeji pěkné čtení a pevné zdraví.

Související