Trh práce v Česku je pokřivený a potýká se se spoustou problémů, říká ekonom Filip Pertold. Máme například vysoké množství osob samostatně výdělečně činných, protože zatížení nákladů jejich práce je disproporčně nižší než u zaměstnanců. „Tohle by mělo být víc vybalancované. Už kvůli tomu, že OSVČ přispívají do důchodového systému málo a vzhledem k tomu, jak je náš důchodový systém solidární vůči nízkopříjmovým lidem, tak na OSVČ už nyní doplácí,“ tvrdí Pertold.

Mladí lidé podle něj zase tráví dlouhou část života studiem, a chybí tak na pracovním trhu. Stejně jako matky malých dětí, které s nimi zůstávají dlouho doma, což v důsledku zabrzdí jejich pracovní kariéru. Senioři pak pro změnu z pracovního trhu mizí příliš brzy, když ve velkém množství odcházejí do předčasného důchodu. Jen loni si o něj požádalo na 80 tisíc lidí, tedy zhruba o 50 tisíc více, než je běžné. „S tím vším je třeba něco udělat,“ domnívá se Pertold.

Co je největší bolestí českého trhu práce?

Je těžké měřit, co je ten největší průšvih, ale tím, co český trh práce nejvíc odlišuje od těch západoevropských, je především hodně vysoký podíl osob samostatně výdělečně činných a nízké zapojení rodičů na trhu práce. Kolem 650 tisíc lidí má podnikání jako hlavní činnost, a když k tomu připočteme i ty, kteří jej mají jako činnost vedlejší, tak jsme skoro na 1,1 milionu.

Filip Pertold

Zástupce výkonného ředitele think‑tanku IDEA při CERGE‑EI, výzkumný pracovník a koordinátor programu. Specializuje se na ekonomii trhu práce a vzdělání a analýzy dopadů hospodářské a sociální politiky. Působil na Kalifornské univerzitě v Berkeley, Aarhuské univerzitě, Illinoiské univerzitě a jako externí spolupracovník Světové banky. V roce 2013 získal za své projekty ocenění Neuron Impulse Prize.

A je problémem samotný počet OSVČ, nebo spíš způsob, jakým přispívají do systému?

To spolu úzce souvisí. Země, které to mají nastaveno jinak, myslím tím hlavně, kolik tito lidé přispívají na sociálním nebo nemocenském pojištění, mají poloviční množství OSVČ. Třeba Německo nebo Dánsko. U nás jich je tolik, protože zatížení nákladů práce u OSVČ je disproporčně nižší než u zaměstnanců. To je neoddiskutovatelný fakt. Tím pádem do tohoto režimu naháníme spoustu lidí, protože tím ušetří jak oni sami, tak jejich zaměstnavatelé. Tohle pracovní trh hodně pokřivuje, je to nespravedlivé a veřejné finance trpí. Ne každý může být OSVČ, někdo tak možnost pracovat v tomto výhodnějším režimu nemá. Třeba takový dělník v továrně OSVČ být nemůže, protože pro inspekci práce je jednoduché zkontrolovat, že se v takovém případě obchází zákoník práce. Když budete řemeslník nebo pracovník v IT, tak to budete mít v tomto ohledu výrazně jednodušší. Ajťák, který pracuje z 90 procent pro jednu firmu a z deseti pro druhou, už OSVČ být může. Tohle by podle mě mělo být víc vybalancované. Už kvůli tomu, že OSVČ přispívají do důchodového systému málo, a vzhledem k tomu, jak je náš důchodový systém solidární vůči nízkopříjmovým lidem, tak na OSVČ už nyní doplácí. Z pohledu důchodového systému jsou OSVČ nízkopříjmoví, protože nezřídka odvádějí velmi nízké sociální pojištění. Ve skutečnosti jde ale často o lidi s vysoce nadprůměrnými příjmy. Toto jsou dlouhodobé problémy pokřivující trh práce a zároveň zvyšující náklady státu. Je potřeba s tím něco dělat.

Zatím se ale moc nezdá, že by s tím současná vláda něco dělat chtěla. Naopak loni došlo ke zvýšení ročního limitu pro registraci k DPH a využívání paušální daně z jednoho na dva miliony korun.

Je pravda, že toto zvýšení z nás dělá zemi s jedním z nejvyšších limitů pro placení DPH, což pouze napomáhá tomu, že do režimu OSVČ bude vstupovat více lidí z dobře placených profesí, jako jsou konzultanti, ajťáci a podobně. Takže to je hodně problematický krok.

Může toto rozdílné postavení OSVČ a zaměstnanců vytvářet nějaké sociální pnutí?

Podle mých informací z korporátního sektoru to spíš vyvolává pnutí uvnitř firem. Zaměstnanci vidí, o kolik čistého víc mají OSVČ za tu samou práci, jakou odvádějí oni sami. A to je logicky štve.

Trh práce v Česku sužuje i spousta dalších problémů, často se mluví třeba o tom, že mladí lidé příliš dlouho studují a do práce nastupují ve zbytečně vysokém věku.

Ten problém má kořeny už na začátku školní docházky. Oproti západním zemím máme obrovské množství odkladů nástupu do základních škol. Zhruba třetina populačního ročníku chodí do první třídy o rok později. Že pak lidé na vysokých školách dlouho studují, je zčásti dáno systémem, kdy jsou tyto školy zjednodušeně řečeno placeny za každý rok studia jednotlivých studentů. Takže studenty dostatečně nemotivují k tomu, aby školu dokončili v řádném termínu. Roli hraje i to, že máme hodně velký podíl magistrů oproti bakalářům. Jak studenti, tak trh práce bakalářské studium stále nevnímají jako něco plnohodnotného. To má samozřejmě dopad, protože když absolvuje vysokou školu v případě žen 40 procent a v případě mužů 30 procent populačního ročníku, tak je pro trh práce poměrně zásadní, zda tam stráví tři, nebo šest let.

Ti studenti ale přece často při studiu pracují, takže už na trhu práce jsou.

To je pravda. Je ale dobře, že při studiu tolik pracují? Kdyby byli v profesních bakalářských programech, kde je součástí studia praxe, tak jako je to v Německu, tak by to asi dobré bylo. Pokud ale celoročně pracují úplně mimo obor, tak už to pro kvalitu studia zas tak fajn není.

Jako další potíž českého trhu práce se často uvádí, že rodiče, především tedy matky, zůstávají s malými dětmi příliš dlouho doma. Co je příčinou?

Už dlouhá léta se bavíme o tom, že máme příliš dlouhé čerpání rodičovského příspěvku, který je možné protáhnout až do čtvrtého roku dítěte. Mimochodem, jeho zvýšení o 80 tisíc korun, které proběhlo od počátku roku 2020, opět výrazným způsobem snížilo počet pracujících rodičů na trhu práce. Došlo k prodloužení čerpání tohoto příspěvku a matky zejména mezi narozením prvního a druhého dítěte často vůbec nenastoupily zpátky do práce. Na jedné straně tedy máte poměrně štědře nastavený dávkový systém motivující rodiče, aby zůstali s dětmi dlouho doma, a na straně druhé zase máte systém předškolní péče, kdy levnou a dostupnou možnost péče získáte, teprve když jsou dítěti tři, nebo spíš tři a půl roku. Ve výsledku tak spousta matek tráví na rodičovské šest až sedm let v kuse.

Zhruba třetina populačního ročníku u nás chodí do první třídy o rok později. Množství odkladů je mnohem vyšší než na Západě.

Co je na tom špatně?

Například se matkám zastaví kariérní posun. V Česku tak máme výrazně nižší podíl manažerek, než je tomu v jiných zemích. Zároveň se zvyšuje gender pay gap, tedy rozdíl v příjmech žen a mužů. Když srovnáte hodinový gender pay gap u vysokoškoláků, tak abyste odfiltrovali rozdílný počet odpracovaných hodin u mužů a žen, zjistíte, že ve věku 27 let je pár procent v neprospěch žen. Ve věku 35 až 40 let už ten rozdíl vyroste na 25 procent. Na tom je jasně vidět vliv rodičovství. Nesmíte ani zapomenout, že žijeme v zemi, která má jednu z nejvyšších rozvodovostí. Pokud máte velmi dlouhou kariérní přestávku, tak pak jako matka samoživitelka máte na trhu práce velmi složitou pozici.

Občas se ale ozývají námitky, že děti může příliš brzký nástup do školek a jeslí poškodit.

Je doloženo, že kvalitní institucionální péče pro část dne může být velmi dobrou náhražkou rodičovské péče. Nejnovější výzkumy pak dokonce ukazují, že čím déle jsou děti z nízkovzdělaných rodin doma, tím více se replikuje nezaměstnanost přes generace. Jinak řečeno, je tu skupina dětí, pro které by bylo naopak velkým benefitem, kdyby mohly alespoň na část dne do institucionální péče, protože se tam mohou jejich schopnosti rozvíjet rychleji a lépe. Ty námitky, které jste zmínil, jsou navíc čím dál méně časté. Když se podíváte na sociologické průzkumy, tak dnešní generace rodičů malých dětí má mnohem pozitivnější přístup ke svému zapojení do pracovní činnosti v raném věku potomků.

Související

Když je tu tedy taková poptávka zezdola, proč k tomu chybí politická vůle?

Jedním z vysvětlení je, že skupina rodičů dětí do čtyř let věku je početně v poměru k populaci dost malá. V politice navíc převládají starší lidé, kteří mají odlišné představy o fungování rodiny, dané jejich vlastní zkušeností. Nicméně právě u částečných úvazků se nyní chystá změna.

Mohlo by v tomto ohledu pomoci, že zaměstnavatelé budou od února u kratších pracovních úvazků hradit v některých případech nižší odvody na sociální zabezpečení, což by je mělo motivovat k vytváření zkrácených úvazků?

Uvidíme, to snížení odvodů je výrazné. Pojistné na sociální zabezpečení placené zaměstnavatelem se sníží o pět procent.

To je sice skvělé, ale když jako rodič nebudu mít své dítě kam dát, tak do práce ani na zkrácený úvazek nemůžu.

Jasně, a to jste si odpověděl na předchozí otázku. Samy o sobě nižší odvody nepomohou, řešení musí být komplexní. Když chcete jako rodič malého dítěte jít na částečný úvazek, musíte přeorganizovat svůj život. Jen s tím, že musíte pro dítě najít hlídání, je spojená spousta nákladů. Abyste do práce šla, tak musíte mít silnou motivaci. A tu spousta matek nemá, neboť štědrý rodičovský příspěvek je naopak silnou motivací pro to, aby zůstaly s dítětem doma.

V Česku je nejenom málo pracujících matek malých dětí, ale také seniorů, co s tím?

Ono se to naštěstí trochu mění. V poslední době pracujících důchodců přibývá, už jich je několik set tisíc. Jinak ale máte pravdu, že je tu zažitý trend s důchodovým věkem odcházet z práce. Stát by s tím měl něco dělat a naštěstí také dělá. Když jsme mluvili o těch nově zavedených nižších odvodech na sociální pojištění u kratších pracovních úvazků, tak musím pochválit politiky, jakým způsobem to bude zavedeno. To opatření se totiž týká vymezených skupin zaměstnanců, kam patří nejen rodiče malých dětí, ale také lidé starší 55 let. Dobrou zprávou je i to, že v plánu současné vlády je snížení důchodového pojištění právě pro pracující důchodce.

Nebylo by ale pro stát ještě lepší, aby si lidé odchod do důchodu odložili a následně byli kompenzováni tím, že jej budou mít vyšší?

Tohle ale možné je. Lidově se tomu říká „práce na procenta“ a znamená to, že se vám zvýší procentní výměra důchodu o 1,5 procenta výpočtového základu za každých 90 kalendářních dnů výdělečné činnosti. Potíž je v tom, že to využívají maximálně stovky lidí v celém Česku. Nevíme přesně, proč tomu tak je. Roli může hrát, že lidé podceňují dobu dožití, říkají si, proč teď vydělávat na vyšší důchod, když nevědí, jak dlouho jej pak budou pobírat. Nebo nemusí mít důvěru ve stát, případně si nechtějí snižovat výpočtový základ pro důchod, pokud si chtějí snižovat úvazek. Radši si vezmou důchod hned. Pro stát by samozřejmě bylo lepší, kdyby lidé pracovali a čerpání důchodu odložili.

Jak z tohoto pohledu vnímáte podmínky pro čerpání předčasného důchodu, do něhož u nás odchází čím dál víc lidí?

Je to problém. Potíž je v nastavení valorizací důchodů, které v podstatě důchodcům kompenzují celý nárůst inflace. A to i všem nově přiznaným důchodům. Jinak řečeno, kdykoliv si během roku požádáte o předčasný důchod, tak máte nárok na celé valorizace, jež proběhly. Když si zažádáte v prosinci, tak vám vypočtou důchod podle vaší historie na trhu práce, tedy odpracovaných let a příjmů, a k tomu vám připočtou valorizace. I když tak jsou předčasné důchody oproti normálním o něco kráceny, může se stát, a loňský rok je toho příkladem, že když se k předčasnému důchodu připočtou mimořádné valorizace, tak je nakonec vyšší, než kdyby lidé šli do klasického či jiného důchodu o rok později. To nastavení se asi dalo změnit včas, někdy loni na jaře, ale zjevně byly jiné priority. V důsledku tak počet žádostí o předčasný důchod loni vyskočil na 80 tisíc. Pro srovnání, standardně je to kolem 25 až 30 tisíc. Což je mimochodem také dost vysoké číslo. A když nám lidé z trhu práce utečou do předčasného důchodu, tak s nimi odejde i přidaná hodnota, kterou vytváří. A třeba HDP tak neporoste takovou měrou, jak by mohlo.

Jak velkou potíží je, že nemáme dostatek dat o trhu práce a sociální a daňové oblasti, respektive je nemáme k dispozici přehledně a na jednom místě?

Politici sami přiznávají, že to je problém. Říká to premiér i ministr práce a sociálních věcí, jenže to řešení vyžaduje investici. Jednak investici do lidí, kteří umí dělat s velkými databázemi, a těm vážně nemůžete nabídnout měsíční plat 40 tisíc hrubého. A také musíte přesvědčit lidi ve státní správě, že data je nutné sdílet a propojovat. To není potíž jen mezi ministerstvy, ale dokonce i v rámci jednoho ministerstva. Někdo musí vymyslet, které databáze a jak propojit, jak data anonymizovat, jak to udělat, aby byla kdykoliv k dispozici. A to se ukazuje jako dost velký problém. Přitom by to měřeno penězi nebylo zase tak drahé, třeba ve srovnání s tím, kolik budou stát předčasné odchody do důchodu, by to byly drobné. Benefity by to naopak přineslo obrovské.

Počet žádostí o předčasný důchod loni vyskočil na 80 tisíc. Standardně je to kolem 25 až 30 tisíc.

Kolik nás ty odchody do předčasných důchodů stojí?

Přesně to nikdo nespočítal. Já jsem si na koleně propočetl, že odchod 30 tisíc lidí do předčasného důchodu nás na přímých nákladech může stát kolem deseti miliard korun. A to je jen jednoduchý propočet, kdy na jedné straně máte, kolik ti lidé odvádí na daních a odvodech sociálního a zdravotního pojištění a kolik se jim vyplatí na důchodech. Do toho jsem nezapočítal, že firmy přijdou o zaměstnance, díky němuž vytváří vyšší zisk, z něhož zase odvádí daně. Stejně jako jsem nezohlednil skutečnost, že když máte vyšší příjem, tak máte i vyšší spotřebu a je tak vyšší odvod DPH. Náklady tedy budou ve skutečnosti vyšší. 

Související