Český stát se v současné době potýká s extrémně vysokými rozpočtovými schodky a ani příští roky nevypadají z pohledu veřejných financí dobře. Podle Mojmíra Hampla, bývalého viceguvernéra ČNB, dnes člena Národní rozpočtové rady, od prvního července šéfa Národní rozpočtové rady, čeká stát volba mezi drastickými škrty, nebo zvýšením daní či zavedením nových. Dojít by podle něj mohlo na banky a sektor energetiky. „I Margaret Thatcherová na počátku 80. let řekla bankéřům, že sice mají zisky, ale ne z toho titulu, že poskytují klientům lepší služby, ale protože vláda zvyšuje úrokové sazby k potlačení inflace. Její větu můžete úplně stejně přenést do dnešní doby i na české bankéře,“ říká Hampl. Dlouhodobě pak počítá s tím, že opětovně vzroste zdanění příjmů fyzických osob.

Kde vidíte největší problém stávajícího českého rozpočtu?

Ta věc je velmi jednoduchá a rozpočtová rada na ni upozorňuje dlouhodobě. Největší problém českého fiskálu je obrovský strukturální schodek, tedy hluboký nesoulad mezi velikostí výdajů veřejného sektoru a na straně druhé velikostí příjmů, které mají celý erár financovat. Výše tohoto strukturálního schodku je více než 200 miliard korun. „Strukturální“ znamená, že ta díra je stejně velká bez ohledu na to, jestli se ekonomice daří, či ne. Bez narovnání této obří nerovnováhy si prostě budeme muset dál půjčovat i na běžný chod státu. To je náš největší problém.

Státní rozpočet skončil na konci května deficitem ve výši 189,3 miliardy korun, což představuje téměř 68 procent schváleného deficitu pro celý rok, který byl naplánován na 280 miliard. Jaký bude schodek na konci roku?

Podle našich odhadů to vychází asi na 330 miliard korun. Je tam ale spousta neznámých, jako například jaký bude dopad sociálního tarifu u energií, protože ještě nevíme, z čeho se bude financovat. Druhou věcí, kterou neznáme, jsou očekávané mimořádné kompenzace z evropského rozpočtu. Jedna z nich je minusová a druhá plusová, ale ani u jedné neznáme její přesnou výši. Zároveň nevíme, jaká bude dividenda ze společnosti ČEZ.

Ministr financí Zbyněk Stanjura mluvil o navýšení schodku. Jaký nejvyšší nárůst je z pohledu Národní rozpočtové rady akceptovatelný?

Náš úřad už vydal negativní stanovisko k výdajovým rámcům státního rozpočtu a státních fondů na roky 2023 až 2025. Po vládě žádáme, aby ke každému dodatečnému mandatornímu výdaji jasně řekla, z čeho se bude financovat.

Jasně, ale pro jaké maximální „přetažení“ rozpočtu byste ještě měli pochopení?

Bavíme se teď o roku 2022. To je, jinak řečeno, stále trup letadla, který tu zbyl ještě po minulé vládě a ta současná ho jen přemalovává a upravuje. Co teď musíme řešit, je, jak budou vypadat rozpočty pro roky 2023 až 2025. A tam nejsou ta čísla vůbec pěkná.

Náš největší problém je obrovský strukturální schodek, který přesahuje 200 miliard korun.

Kde konkrétně by se mělo šetřit a kde hledat příjmy?

Jak říkám, ke každému dodatečnému výdaji najít dodatečné příjmy. Například ty, co jsou dané ekonomickým vývojem, kdy se při růstu cen v nominálním vyjádření odvede státu více peněz na DPH. Zároveň se ale bavíme o příjmech, které lze získat z již zmíněného ČEZ, či o evropských zdrojích. Výdaje, kde není třeba hledat dodatečné zdroje, jsou ty, které jsou jen jednorázové a nehrozí tam známý efekt západky, tedy že se stanou integrální součástí rozpočtu, a nezmizí. Pro to bychom měli ještě pochopení, protože by to dál nezhoršovalo fiskální pozici českého státu a o každé opakování takového výdaje by se musel vést znovu boj.

Proč na státním rozpočtu ještě není vidět, že by rostoucí inflace například přes vyšší výběr DPH a dalších daní zvyšovala jeho příjmy?

Ono to vidět je, jakkoli se příjmy začaly trochu zpožďovat, ale zapomíná se na fakt, že při rostoucí inflaci má i stát nastavené automatické dodatečné výdaje, což je třeba trojí valorizace důchodů během jednoho roku. To je zářez do rozpočtu v desítkách miliard. Pak tam samozřejmě máte mimořádnou úpravu příspěvku na bydlení a to všechno užírá z těchto dodatečných příjmů. Rozhodně to není, jak ekonomové říkají, čistý „windfall“, tedy dar z nebes či z nebe spadlé ovoce, o které se nemusíte nikterak zasloužit. Jde o klasickou politickou hru, kdy opozice bude říkat, že jde o čisté příjmy navíc, a vláda bude říkat, že má jen čisté náklady. Pravda je mezi.

Státní pomoc u energií je proinflační faktor

Co je z fiskálního hlediska pro vás přijatelné, aby udělala vláda při kompenzaci například vysokých cen energií? Třeba Rakousko dalo na osobu jednorázový příspěvek v přepočtu 12 tisíc korun. Další okolní země řeší ceny energií zastropováním nebo snížením DPH…

Co je pro mě nepřijatelné, je mluvit o těchto opatřeních jako o protiinflačních. Jsou totiž pravým opakem, a to bojem za udržování vyšší inflace nebo jejím odkládání v čase. Kdybychom chtěli bojovat proti inflaci, tak by se musely snížit reálné příjmy a tak omezit poptávka. V Evropě vlády v zásadě zavádí jen tři typy opatření. Jednak cenové stropy, nebo věcné usměrňování ceny. V obou případech ale musíte výrobci či prodejci poskytnout kompenzaci, protože pokud to neuděláte, tak automaticky vytváříte nedostatek, což nechcete. Vy jen chcete, aby voliči dostávali nižší cenu, takže to děláte na dluh. To je třeba cesta Francie, která udělala speciální zastropovaný tarif pro energie. Pak je variantou snížení nepřímých daní, jako je DPH či spotřební daň. U spotřební jsme to v Česku už udělali. To je samozřejmě taky na dluh, protože jakýkoliv výpadek znamená pro rozpočet nárůst zadlužení.

Mám strach, že politici dlouhodobě zruší některé nepřímé daně, jako je DPH či spotřební daň. Ty se totiž jen těžko vrací zpátky kvůli obří nepopularitě mezi voliči.

Ano, ale ceny pohonných hmot a energií vzrostly natolik, že v nominálním vyjádření by pokles DPH a spotřební daně měl být pro stát vykompenzován právě vyšším výběrem daní z titulu růstu ceny.

Ano, ale pořád platí to, co jsem už říkal, že růst cen vám generuje automatické mandatorní i nemandatorní dodatečné náklady. Je to stejné, jako když se teď objevila zpráva, že polovinu ze sociálního tarifu asi za 50 miliard korun si už Češi předplatili na výběru DPH. Zní to výborně, ale je to nesmysl. Příjmy z DPH přece nejsou omašličkované jen na energie. Platí se z nich všechny další výdaje. Když vypnete lidem poplatky za obnovitelné zdroje, tak je zase budete muset z něčeho zaplatit. Stát si půjčí a zaplatí je místo obyvatel. Třetí cesta, kterou už některé státy vyzkoušely, jsou přímé kompenzace v podobě například voucherů, speciální kupony na energie, či přímá finanční kompenzace podnikům a domácnostem, jako třeba v Německu, Španělsku či částečně v Rakousku. To je opět na dluh.

A jakou vhodnou cestu pomoci vidíte s ohledem na rozpočet u nás?

Byl bych rád, kdybychom se alespoň drželi konceptu, že se nebude pomáhat plošně všem. A druhou mou podmínkou je, aby šlo o opatření, která jsou pak po čase vratná zpátky, aby tam nebyl efekt zmíněné západky. Tedy jednorázová opatření. Tady mám obrovský strach z dlouhodobého vypnutí nepřímých daní, jako je DPH či spotřební daně, protože to se hrozně těžko vrací zpátky. To se voličům nelíbí. V jakém okamžiku bude politicky příjemné říct lidem, že budou platit za benzin o 21 procent víc? No v žádném.

Pomalu se začíná v Česku otevírat debata o sektorové dani. Pro její zavedení je například politický matador Miroslav Kalousek, a to v případě sektorů energetiky a finančnictví, které jsou vítězem této doby. Je to podle vás správná cesta?

Naprosto mu rozumím. Pokud máme sektory, kde můžeme mluvit o windfallu, tedy o těch pomyslných jablkách padajících z nebe, tak jsou to skutečně jen tyto dva sektory – finance a energetika. I Margaret Thatcherová na počátku 80. let řekla bankéřům, že sice mají zisky, ale ne z toho titulu, že poskytují klientům lepší služby, ale protože vláda zvyšuje úrokové sazby k potlačení inflace (Bank of England tehdy ještě nebyla nezávislá, pozn. red.). Proto je zdanila. Její větu můžete úplně stejně přenést do dnešní doby i na české bankéře.

Abychom vyřešili strukturální schodek snížením výdajů, museli bychom zrušit téměř celé školství. Nebo celou armádu či hasiče.

Je tedy ve stávající situaci legitimní začít debatovat o sektorové dani na banky a energetický průmysl?

Vezmu to trochu oklikou. Jestli platí, že máme strukturální problém rozpočtu ve výši 200 miliard korun, tak ho můžete řešit buďto dodatečnými příjmy, nebo ořezáváním výdajů ve velkém.

Na mandatorní výdaje, které tvoří většinu, ale nesáhnete. Komu byste to vzal? Učitelům, policistům či hasičům?

To je přesně to dilema. Z 670 miliard, které dává stát na platy ve veřejném sektoru, jde většina prostředků do školství a do zdravotnictví. Když to řeknu brutálně – abychom vyřešili strukturální schodek snížením výdajů, museli bychom zrušit téměř celé školství. Nebo celou armádu a policii, hasiče a i zbytek ministerstva vnitra. Tak velký ten problém je. Pohledem politické reality ale nebude šetření v těchto oblastech pravděpodobná varianta. Pak se ale musí hledat na straně příjmů. Tady i jako liberální ekonom říkám, že bylo špatně, že byla zrušena superhrubá mzda. Prohloubili jsme tím strukturální schodek a zároveň podpořili poptávku domácností, což v důsledku vedlo i ke zvýšené inflaci, s kterou dnes bojujeme. Když tedy vláda bude chtít řešit příjmovou stranu, tak jí stejně nezbude nic jiného než zase navýšit daně z příjmu fyzických osob, protože bez toho dlouhodobý dostatečný příjem nenajde.

Třeba zvýšit daně z dnešních 15 na 19 procent?

Například. Pokud bude vláda hledat dočasné zdroje, které mají kompenzovat dočasné zvýšené náklady, tak úvahy o vyšším zdanění sektorů, kde máme „padající jablka“, je v pořádku. U bank jsou to peníze, které dostávají od ČNB za úložky díky razantnímu růstu úroků, jež se nepromítají dostatečně rychle do úročení vkladů. U energií to snad není třeba vysvětlovat. Takže ano, debata o dočasné a přesně mířené sektorové dani právě na tyto dva obory je dnes zcela namístě. Tím neříkám, že si ji osobně přeji. To, že se ta debata otevře, ostatně se to už pomalu děje, je takřka jisté.

Zrušme podporu stavebnímu spoření

Nebojíte se, že pokud se šlápne na brzdu příliš, tak to způsobí recesi?

Do recese by nás dnes spíš dostalo to, kdybychom začali zvyšovat nepřímé daně. Pořád je podle mého šance na výdajové straně sekat. Proč máme mít například nákladnou podporu stavebního spoření v časech rekordních úspor domácností nebo proč dnes vyplácíme podporu v třetím penzijním pilíři i lidem, kteří už berou plnohodnotný důchod a stále si přitom spoří? Jde o stovky tisíc lidí. V obou případech se bavíme o úsporách v řádu miliard korun. Já třeba také opakovaně navrhuji zrušení České exportní banky, kde má stát alokovaných sedm miliard a ta banka dnes skoro nic nedělá. Jen v těchto třech případech jde o desítky miliard korun. Obce a kraje dále sedí na bezmála půl bilionu korun, které si šetří a valí před sebou. Ty byly už námi všemi zaplaceny v daních. Z těchto peněz vezme inflace letos 13 procent. Stačilo by stanovit pravidlo 2 + 0, kdy je buď během dvou let investují, nebo o ně přijdou ve prospěch státního rozpočtu. A až poté, co se projedou tyto možnosti, tak bych se začal bavit o sektorové dani.

Pokud budeme mít delší dobu dvoucifernou inflaci, tak bychom měli mít i dvouciferné sazby. Pořád je ale šance tu zatáčku ještě vybrat.

Jenže všechny tyto změny trvají. Zavést speciální daň na sektor je rychlejší.

Všechny ostatní věci, o kterých mluvím, vyžadují náročné změny zákonů, zatímco zvýšené náklady energetického tarifu potřebujete pokrýt hned.

Má podle vás vláda, především ODS, v této mimořádné situaci porušit svůj slib nezvyšovat daně? Už teď zaznívají hlasy, aby se opět více zdanily příjmy fyzických osob.

Klidně se s vámi vsadím, že do pěti let budeme mít opět zdanění fyzických osob, jaké jsme tu měli zhruba do roku 2020, kdy se zrušila superhrubá mzda.

Dluhová brzda by se měla dostat do ústavy

Ekonomové vládu nekritizují ani tak za letošní schodek, ale spíše za ty příští. Zatím se počítá se schodky 295 miliard korun v roce 2023, 297 miliard o rok později a v roce 2025 s 298 miliardami. Vy tam vidíte nějakou konsolidaci ze strany vlády?

Pořád věřím tomu, že to nejsou konečná čísla a pro rok 2023 přijde vláda s nižším schodkem. Když řeknu, že současné výhledy jsou málo ambiciózní, tak je to velmi mírně řečeno.

Mojmír Hampl (47)

Český ekonom, bankéř a dnes člen úřadu Národní rozpočtové rady, od prvního července šéf Národní rozpočtové rady. Vystudoval VŠE v Praze a University of Surrey ve Velké Británii. Do bankovní rady ČNB nastoupil v roce 2006 a v roce 2008 se pak stal jejím viceguvernérem. V minulosti působil i jako ekonom České spořitelny, člen vedení České konsolidační agentury nebo byl v KPMG.

Mojmír Hampl
Foto: Václav Vašků

Česko má v legislativě zakotvený princip takzvané dluhové brzdy, která se aktivuje při dosažení zadlužení ve výši 55 procent HDP. Pak musí následovat vyrovnaný rozpočet. Narazit do ní můžeme během pár let. Co by se s ní mělo dít? Měla by se například vzhledem k mimořádné situaci navýšit, nebo dočasně vypnout?

Vychází nám, že do ní můžeme narazit v roce 2028. Já si myslím, že by se měla stát ústavním limitem. Její zakotvení v ústavě by se mi velmi líbilo (pro změnu takového zákona by musela hlasovat kvalifikovaná většina obou komor parlamentu, tedy 60 procent poslanců a 60 procent senátorů, pozn. red.). Pak můžete třeba i zrušit rozpočtovou radu.

A když nebude v ústavě?

Když nebude ústavní limit, tak můj realistický odhad je, že přestože jde o správný koncept, tak jej politici nebudou chtít plnit. Pravidla jsou fajn, když je vůle je dodržovat. Čím více bude převažovat populismus, tak ve chvíli, kdy se k limitu přiblížíme, stane se s ním totéž co s mantinely pro maximální výdaje, které máme v zákoně o rozpočtové odpovědnosti. Ty se v letech 2020 a 2021 vypnuly, aby vláda Andreje Babiše byla schopná udělat svůj rozpočet. Je to stejné, jako kdybychom jeli autem a vypnuli jsme airbagy s argumentem, že nebudeme bourat.

Kraje a obce sedí bezmála na půl bilionu korun. Když je v určitém čase neinvestují, tak by si je měl stát vzít.

Neměla by být vláda ráda za novou bankovní radu ČNB, pokud ta skutečně nebude prozatím zvedat sazby, jak avizoval nový guvernér Aleš Michl, a státu tak neporostou náklady na obsluhu státního dluhu?

Jen nezodpovědný hospodář by nepočítal s tím, že náklady na obsluhu státního dluhu mohou růst z titulu zvyšování úrokových sazeb. Pokud s tím nepočítáte, tak se chováte nezodpovědně. Byl bych velmi rád, kdyby ČNB dělala svá rozhodnutí bez ohledu na to, jaká je konkrétní pozice různých dlužníků, a je jedno, jestli jde o stát, či domácnosti a firmy. To, že ČNB jedná nezávisle na nich, je definice její nezávislosti.

Jsou podle vás sazby ČNB níž, než by měly být?

Pokud budeme mít delší dobu dvoucifernou inflaci, tak bychom měli mít i dvouciferné sazby. Pořád je ale šance tu zatáčku vybrat a zkrotit inflační očekávání a dostat inflaci zpátky pod kontrolu. Bude na to třeba ale dobrá komunikace doprovázená potřebnými opatřeními. Vůbec nebudu překvapený, pokud ČNB dál zvýší sazby, a to i po nástupu Aleše Michla. Historce o tom, že inflace je jen přechodná, snad krom šéfky ECB Christine Lagardeové dnes už nikdo nevěří. Za to si Jiřího Rusnoka, který z mého pohledu opravdu nebyl tou nejsilnější osobností v čele ČNB ve srovnání s jeho předchůdci, a celé dnešní bankovní rady obrovsky vážím, že byli schopni jít proti proudu celého vyspělého světa a včas začali zvyšovat sazby a držet kurz. Ukázalo se, že měli pravdu.

V radě ČNB jste jako jeden z mála strávil celé dva mandáty, takže její fungování dobře znáte. Podle informací Ekonomu nálada v ČNB zhoustla poté, co byl Aleš Michl jmenován guvernérem. Jak tuto situaci změní příchod nových členů Karin Kubelkové, Evy Zamrazilové a Jana Fraita?

Nejde o to, co si myslím, ale co vím. Vím, že po dlouhé době ČNB zažila rozkol, který není jen názorový, ale i lidský, a to s dopadem na chod celé instituce. Pokud spolu lidé nemluví, tak je to problém. Pevně věřím, že zveřejněná jména tuto situaci uvnitř ČNB zklidní.

Co tato nová rada přináší? S Janem Fraitem jste se střídal v ČNB, s Evou Zamrazilovou spolupracujete v Národní rozpočtové radě.

Honzu Fraita dobře znám a velmi si ho vážím a myslím, že je to dobrá volba. Nezapomeňte třeba na to, že když se stal šéfem sekce finanční stability, tak byl jedním z nejostřejších zastánců opatření při bránění vzniku různých bublin na trhu a hájil opatření, která ztěžují braní si snadných úvěrů. Jde často o mnohem silnější nástroj než zvyšování sazeb. Sám jsem s ním měl občas polemiky. Bezpochyby přináší kontinuitu instituce, její hlubokou znalost a taky má výhodu nadhledu. U Karin Kubelkové nevím, protože ji neznám.

Já bych si Aleše Michla nevybral. Mojí volbou na guvernéra by byl Marek Mora, který je mezi všemi těmi kandidáty evropská či světová liga. Aleš je jen česká liga.

A vaše kolegyně Eva Zamrazilová?

Osobně si jí obrovsky cením za to, čeho v životě dosáhla. Myslím, že její silná vlastnost je, že je nezávislá a má svoji hlavu. Vůbec si nedovedu představit, že by jí někdo zavolal a řekl, co má dělat, a ona to udělala. To je skvělá vlastnost pro jakéhokoliv centrálního bankéře a instituci samotnou. Že můžeme mít občas jiné názory, na tom hlavním nic nemění.

Jmenování samotného Aleše Michla jako guvernéra vzbudilo na trhu velké pozdvižení. Ostatně koruna v reakci na tuto zprávu oslabila. Je to skutečně tak špatná volba?

Mojí volbou na guvernéra by byl Marek Mora, který je mezi všemi těmi kandidáty evropská či světová liga – znalostmi, přístupem, komunikací, schopností orientace v mezinárodním prostředí či jazykovou vybaveností. Aleš Michl je pro mě jen česká liga. Marná sláva. Ale Miloš Zeman, který ho jmenoval, je také jen místní liga. Takže to vlastně celé sedí.

Dobře, ale Jiří Rusnok přece také nebyl světová liga. Vzpomeňte si, co se psalo při jeho nástupu, že například ukončí dříve kurzový závazek, který se nelíbil Miloši Zemanovi, a nakonec velmi překvapil.

Já sám bych měl být velmi pokorný, když si vzpomenu, co se psalo v roce 2006 o mém jmenování. Nebo si vzpomínám na poplašné zprávy při jmenování Zdeňka Tůmy, že půjde o konec hospodářské stability, takže od prvoplánových negativních komentářů k Alešovi mám odstup. Já mám luxus, že můžu mít vlastní názor opřený o osobní zkušenosti.

Čekáte, že Aleš Michl trh překvapí? Přece jen, aby se do čela ČNB dostal, tak ho to stálo neskutečné úsilí a i s ohledem na jeho odkazy na Aloise Rašína nejde čekat, že by chtěl odcházet s cejchem muže, který potopil českou korunu a ekonomiku.

Já na jeho ego spoléhám. Doufám, že pro něj jeho odkaz bude důležitější než sliby, které možná někomu dal. Trochu bych si na to i vsadil.

Co říkáte na to, že z pozice budoucího guvernéra začal říkat vládě, co má dělat, aby inflaci utlumila? Dosud bylo územ, že vláda nemluvila do politiky ČNB a naopak, až na výjimku ze září loňského roku, kdy ministryně financí a tehdejší premiér volali po tom, ať ČNB sazby nezvyšuje.

Doufám, že je to jen rétorická klička a nenaznačuje tím, že se ČNB vzdává odpovědnosti za cenovou stabilitu v Česku. Když inflace nebude pod kontrolou, tak to bude vždy v první řadě chyba České národní banky.

Související