Prosperita vyjádřená vzestupem hrubého domácího produktu je pro politiky svatým grálem plným živé vody. Bez slov o tom, že ekonomika poroste, se žádné volby vyhrát nedají. A nesplněná očekávání rozbíjejí vlády, o čemž se přesvědčil Václav Klaus a později třeba Mirek Topolánek. Těsný vztah mezi politikou a hospodářským růstem proto zmapuje další díl předvolebního seriálu týdeníku Ekonom. A odpoví i na otázku, zda vůbec politika dokáže ekonomice pomoci.

Samotný slib zajistit hospodářský růst je poněkud abstraktním závazkem. Jenomže od HDP se odvíjejí hmatatelnější věci jako výše mezd a důchodů nebo to, zda budou peníze na kulturu.

V polistopadové historii slova o ekonomickém růstu navíc dostala pro západní Evropany nevídaný rozměr – pro tuzemskou veřejnost šlo o ujištění, že se republika bude i výší mezd a celkovou životní úrovní rychle přibližovat vyspělému světu.

První roky, ještě v rámci federace, žádný růst nepřinesly. Nízká dynamika ekonomiky z dob pozdního socialismu se proměnila v transformační pokles. V roce 1991 HDP klesl o deset procent a výrazně se snížily reálné příjmy. Reformátoři v čele s Václavem Klausem dávali před růstem přednost obnově trhu: liberalizaci cen a zahraničního obchodu a přípravě privatizace.

Vzestup a pád

Za transformačního poklesu se dokonce objevily prognózy věštící spirálu dalšího ekonomického poklesu a hyperinflace. První vláda premiéra Klause v programovém prohlášení z léta 1992 střízlivě mluvila o podpoře ekonomického růstu a začínajícího oživení. To skutečně přišlo. Zatímco HDP v následujícím roce stoupl jen o půl procenta, v roce 1994 šlo o 2,2 procenta, rok 1995 s více než šestiprocentním růstem už vyvolal vlnu optimismu. Rostl export, investice, znovu stoupaly platy. V ODS, straně, s níž si lidé spojovali příchod prosperity, rezonovala slova Klausova poradce Karla Dyby, že se Česko brzo stane středoevropským ekonomickým tygrem.

Místo toho ale růst zpomaloval, a navíc se v roce 1996 nedokázala staronová vláda dohodnout na dalším postupu s centrální bankou a ta za nestabilní politické situace zdražila peníze. Nedostatek úvěrů zhoršil situaci podniků a mnohé z nich srazil do červených čísel. Výsledkem byla recese v letech 1997 a 1998, která zničila sny o rychlém dostižení Evropy.

Ekonomika se zbavila neefektivní výroby na sklad a začal ji řídit trh, což byl základní předpoklad vzestupu.

Ekonom Jan Švejnar s odstupem let konstatoval, že si tuto recesi Česká republika přivodila „jaksi navíc“, jiné postkomunistické země podobný pokles totiž v té době nepostihl. A že to byla škoda, protože na počátku reforem byla mezi postkomunistickými zeměmi nejvyspělejší a netížil ji zahraniční dluh. Dodnes se vedou spory, jak úspěšné první polistopadové desetiletí vlastně bylo. Měřeno výší HDP na obyvatele ve stálých cenách nic moc. Podle dat Českého statistického úřadu se podařilo dosáhnout úrovně roku 1989 až po jedenácti letech. Proti tomu stojí tvrzení obhájců transformace, že se produkce stala nepoměrně kvalitnější, konkurenceschopná na západních trzích a i daleko ekologičtější. A že se ekonomika zbavila neefektivní výroby na sklad a začal ji řídit trh, což byl základní předpoklad budoucího vzestupu.

Zlatá léta

Veřejnost nicméně v dané chvíli požadovala víc a nespokojenost otevřela cestu pro vstup sociální demokracie do vlády. Podle premiéra Miloše Zemana cestou vpřed měla být průmyslová politika a podpora zahraničních investic. Při ní nakonec nešlo jen o výrobní sféru, Zeman byl hrozbou krachu bank donucen k souhlasu s jejich prodejem do zahraničních rukou.

Ekonomika se vrátila k růstu v roce 2000 a krátce na to začal český hospodářský zázrak – alespoň podle slov tehdejšího ministra financí Pavla Mertlíka. Díky vládním opatřením zesílil příliv zahraničního kapitálu, ale hlavním důvodem příchodu investorů byl vstup Česka do Evropské unie, jeho geografická poloha a levná pracovní síla. Vyrostly nové podniky a výrobní haly, otevřel se přístup na západní trhy, kam směřovaly automobily a stroje. K tomu si vláda pomáhala deficitním rozpočtem, který zvyšoval domácí poptávku.

Polistopadová bilance: Politika pomohla byznysu třikrát, teď už na to ale nemá sílu

V rekordním roce 2006 narostl HDP skoro o sedm procent. Přesto to za premiéra Jiřího Paroubka nestačilo ČSSD na volební vítězství, následující vládu, která se musela vypořádat s prvními náznaky zpomalení, sestavovala ODS. Dobové sociologické průzkumy i publicisté její nástup zdůvodňovali tím, že bohatnoucí Češi dali pravici přednost před levicí proto, že v jejích předácích viděli lepší hospodáře.

Ministři koaličních kabinetů Mirka Topolánka viděli cestu k udržení růstu v poklesu daní. Vyšší hospodářský výkon měl i při nižších sazbách zajistit dostatečné příjmy. Jejich plány rozvrátila světová finanční krize, která na Česko dolehla v roce 2009, kdy HDP klesl o 4,7 procenta. Za premiéra Petra Nečase pak přerostla – i v důsledku vládních škrtů, poklesu poptávky domácností a nechuti firem investovat – v celkový hospodářský útlum. Brzdou ovšem byly také podmínky za hranicemi, kde poptávku po českém zboží omezovaly úsporné programy tamních vlád reagující na vysoké zadlužení.

Kulhající mzdy

V době, kdy prognózy predikovaly dlouho očekávané oživení, se v roce 2013 politické kyvadlo posunulo opět doleva a vznikla vláda ČSSD, lidovců a ANO 2011. To, že premiér Bohuslav Sobotka opět slíbil vzestup ekonomiky, nikoho neudivilo, překvapující byla jeho výše. Přispěla psychologie: očekávání veřejnosti a sliby po pádu Nečasovy vlády změnily chování zákazníků i podnikatelů. Přiměly je k dlouho odkládaným nákupům a investicím. K růstu přispělo rovněž uvolnění rozpočtové restrikce, masivní evropské dotace na budování dopravní infrastruktury, pokles cen ropy a hlavně zvyšující se vývoz. Ekonomika po šest let rostla v rozmezí 2,3 až 5,4 procenta a Česko výší HDP na hlavu začalo dohánět Evropu.

Důraz na pouhý HDP ale opomíjí fakt, že se jeho růst v Česku dlouho adekvátně nepromítal do růstu mezd. Ty se sice za poslední dekádu zvýšily nejvíce ve střední Evropě, o 51 procent, v například Německu jen o 26,5 procenta. Jenomže podle dat OECD si v roce 2020 po přepočtu přes paritu kupní síly Čech vydělal v průměru 29 885 dolarů, tedy jen 52 procent německé úrovně, kde průměrný roční příjem představoval 53 745 dolarů.

Průměrný výdělek v přepočtu přes paritu měli dokonce vyšší i v Polsku – 32 527 dolarů, ačkoliv co do výše HDP na osobu je Polsko až za námi. Parita ovšem statisticky „zvýhodňuje“ chudší země, a vysvětlením tedy je, že si za dolar lze v Polsku koupit více než v Česku.

Příliv zahraničního kapitálu urychlil modernizaci. Šlo o investice do firem vznikajících na zelené louce i strategických podniků.

Z pohledu čistě kurzového přepočtu bez zachycení cenové hladiny je co do platů Česko v postkomunistické střední Evropě premiantem. Podle analýzy auditorské a poradenské společnosti Mazars počátkem letoška průměrný plat v Česku představoval po přepočtu přes euro 34 932 korun měsíčně, v Polsku 33 987 korun a na Slovensku 28 420 korun.

Za Německem ale zůstáváme daleko, tam v tržním přepočtu loni brali v průměru 101 578 korun měsíčně. Důvodů tohoto odstupu je víc. Část v Česku vytvořené hodnoty se nespotřebovává v Česku, ale v zahraničí. Tam proudí prostřednictvím dividend vyváděných zahraničními matkami „domácích“ bank, automobilek a telekomunikačních společností. Nebo převodních cen, kdy mateřská společnost fakturuje zboží a služby své dceřiné společnosti. A tento odliv peníze vydělané naopak českými firmami i lidmi v zahraničí zdaleka nevyrovnají. Se vstupem zahraničního kapitálu se rozdíl mezi hodnotou, která se v Česku vyprodukuje a spotřebuje, zvětšoval. V roce 2000 představoval necelá dvě procenta, o šest let později 6,7 procenta a v roce 2015, kdy byl největší, 7,6 procenta. Vliv má i poměr, jakým se HDP dělí mezi práci a kapitál. Zatímco v Německu v roce 2017 představoval podíl mezd na nově vytvořené hodnotě 56,4 procenta, v Česku – podle odborářského makroekonoma Martina Fassmanna šlo jen o 46,1 procenta. Navíc má produkce domácích podniků stále charakter subdodávek a finalisté z Německa, Francie či Velké Británie za ně nejsou ochotni platit vyšší ceny.

Covid mění situaci

Za premiéra Andreje Babiše, od roku 2017, už ekonomika zpomalovala, ačkoliv se stále držela na třech procentech růstu. Šlo sice o menšinovou vládu pronásledovanou nejistotou a skandály jejího šéfa, byznys a zejména zahraniční investoři si však už v Česku zvykli na nestabilní prostředí. Předělem se stala až koronavirová epidemie, která loni srazila ekonomiku o 5,8 procenta. V první vlně covidu však domácí ekonomika obstála lépe než řada jiných evropských zemí, a tak Češi výší HDP na hlavu podle statistiky Mezinárodního měnového fondu v závěru roku předstihli Španělsko a dotáhli se na Itálii. Nyní už ale oživení postupuje rychleji jinde, nejen v Německu, ale například na Slovensku. Domácí ekonomika se sice nadechuje, teprve se ale ukáže, zda půjde o rychlejší růst. K tomu by mělo podle prognózy ministerstva financí dojít v příštím roce, kdy HDP má narůst ve stálých cenách o 4,2 procenta. Pro rok následující ale analytici resortu předpovídají růst už jen dvouprocentní.

Předvolební seriál

O vlivu politiky na ekonomiku

9. září: Proměna daní
16. září: Ekonomický růst
23. září: Podmínky pro podnikání
30. září: Penzijní systém

Tři zlomové momenty

Jaký je tedy vliv politiky na hospodářský růst? Odlišit můžeme „běžný provoz“ od ojedinělých okamžiků, kdy ekonomika najednou a na rozdíl od okolních zemí prudce roste, o více než pět procent. To se v polistopadové době stalo jen třikrát. O trojici okamžiků, kdy politika skutečně ekonomice výrazně pomohla, hovoří také ekonom Petr Zahradník.

Poprvé šlo o Klausův transformační balík z roku 1991, protože bez rychlého obnovení trhu by v pozdějších letech nebyl růst HDP tak vysoký, jaký Česko v celkovém součtu dnes vykazuje.

Druhým takovým momentem byl příliv zahraničního kapitálu, který urychlil celkovou modernizaci. Šlo o zlatou éru vládní agentury Czech­Invest za sociálnědemokratických premiérů Zemana, Špidly, Grosse a Paroubka. Ta lákala rozsáhlé investice do firem vznikajících na zelené louce i do existujících strategických podniků. Spolu s tím sehrál úlohu při otevírání nových trhů a růstu vývozu vstup do Evropské unie v roce 2004. Tedy opět politické rozhodnutí.

Unie pomohla i potřetí, respektive peníze z jejích rozvojových fondů. Jejich urychlené dočerpávání ve výši kolem 150 miliard korun v roce 2015 totiž podle Petra Zahradníka významně podpořilo tehdejší ekonomiku vzpamatovávající se z předchozí dlouhé recese.

Nyní, před říjnovými volbami do Poslanecké sněmovny, politici zázračný vzestup ekonomiky slibovat nemohou. Protože vzhledem k rozložení politických sil je vznik silné reformní vlády prakticky vyloučený.

Související