Po několika měsících od jarního uzavření škol se opět vracím ve výuce do on-line prostředí. Dokonalé déjà vu z března. Místo pracovních listů, kartiček, hracích kostek, provázku a fixek opět aplikace Mentimeter, Google Classroom, Kahoot, Socrative a Kialo. Místo "do hodiny nespěchej, stejně bez tebe nezačne" narychlo mířím oko webkamery do místa, kde jsem si stihl pokoj uklidit. Místo hlášení školního rozhlasu smích nebo pláč naší malé dcerky, místo občasných neduhů skupinové práce rychlé shánění aplikace umožňující rozdělit skupinu do samostatně komunikujících on-line bublin. Místo studentů, kteří minule chyběli, a tak nevědí, čemu se dnes věnujeme, technické problémy celé naší on-line třídy. Místo klauniády největšího smíška třídy tatínek procházející se za zády jednoho ze studentů oblečený jen do červených trenýrek s bílými puntíky. Více podnětů už studenti, otřásající se za svými monitory smíchy, očividně nevstřebají. Dekolonizace Afriky už dnes neproběhne.

David Venclík

Učitel dějepisu a základů společenských věd ve škole da Vinci v Dolních Břežanech. Vystudoval učitelství dějepisu a základů společenských věd na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, kde také dokončil doktorské studium v oboru české a československé dějiny. Studiu historie se věnoval rovněž na Vídeňské univerzitě. Jako učitel působil na Gymnáziu Nový PORG, Gymnáziu Jaroslava Heyrovského a Vyšší a střední umělecko-průmyslové škole v Praze.

Co tedy proběhnout má? Historik Yuval N. Harari ve svých úvahách o smyslu vzdělávání v 21. století navrhuje zaměřit se na takzvaná čtyři K. Kritické myšlení, komunikaci, kooperaci a kreativitu. Jak však zmíněné dovednosti kultivovat v rámci distanční výuky? Patrně si klást cíle přiměřené kontextu.

Mám radost, když se studenti během "meetu" smějí a diskutují. Když introverti sejmou masku svého oblíbeného marvelovského superhrdiny z ikony svého účtu a zapnou si kameru. Když se daří zadat úkol, při kterém žáci interagují nejen se mnou nebo s aplikací, ale také mezi sebou. Těší mě, pokud mohou studenti pracovat i mimo oko internetu a počítače. Kupříkladu po debatě věnované Hirošimě a Nagasaki vytvoří origami a nahrají podcast o dívce Sadako Sasaki, jež zemřela devět let po výbuchu atomové bomby v důsledku ozáření. Rozpovídají vlastní babičku o jejím životě v roce 1968. Nafotí při cestě na nákup pomník padlým v první světové válce.

Zážitky z distanční výuky do určité míry vnímám jako příběhy z Dekameronu. Nejde však o historky věnované láskám a vášním ve stínu morové epidemie, nýbrž o první učitelské podcasty a noční sdílení s kolegy ohledně nových aplikací, výukových metod i digitálních selhání. A také zátěžový trénink improvizačních a koordinačních schopností. Z nouze ctností svého druhu je pro mě nyní také víra, že některé z aplikací a nově nabytých učitelských zkušeností využiju i v časech, kdy se vrátíme zpět k "off-linu".

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Inovativní vzdělávání.