Digitalizace, sítě, komunikace − to jsou hesla, která nás lákají do skvělé budoucnosti, jež se bude odehrávat už jen v nulách a jedničkách. Ať se nám to líbí nebo ne, cesta je už vytyčena a svět (překvapivě i Česká republika) se po ní nezadržitelně řítí. Světlé zítřky ale mají i svou temnější stránku a tou je nebezpečí, které tento digitální svět představuje.

Kybernetické útoky už totiž nejsou jen nebezpečnou hrou jedinců, ale staly se regulérní zbraní států, které v ní našly způsob, jak škodit nejen bez obětí na životech, ale hlavně skrytě a zpovzdáli. Za většinou posledních podobných ataků tak podle náznaků tajných služeb stojí Rusko nebo Čína. Co s tím?

Ministerstvo obrany navrhuje, aby obranu země v digitálním světě dostalo na starost Vojenské zpravodajství, které by monitorovalo dění na sítích, předvídalo takové útoky a mohlo proti nim i aktivně zakročit. Problémem je ale obava některých poslanců a provozovatelů sítí ze zasahování do soukromí. Obrana se proto dušuje, že bude sbírat jen neadresná data a samotný obsah ji nebude zajímat (tedy v první fázi prověřování).

A tady jsme u neustále se opakujícího scénáře, kdy po tajných službách něco chceme a zároveň se bojíme moci, kterou jim tak dáme. Strach ze šmírování je sice oprávněný, ale jsme v situaci, kdy si prostě nějak vybrat musíme. Jaksi nemůžeme z koláče digitálního světa jen vybírat sladké ovoce a suchý okraj nechat. Přidělení tohoto úkolu armádě má svou logiku, jednak už v podstatě jde o svého druhu válku a roli také hraje velikost a síla této tajné služby. Ta má zázemí a také finance nutné nejen na technické vybavení, ale i na zaplacení nutných expertů.

V zájmu všech tak lze politikům, kteří se bojí o naše soukromí, vzkázat: děkujeme a snažte se prosadit co nejpřísnější kontrolu nové pravomoci našich špionů. A Metnarovu resortu zase připomenout slavný výrok komiksového scenáristy Stana Leea: "S velkou mocí přichází i velká odpovědnost."