Život kolem nás už tři týdny prakticky stojí. Ulice jsou vylidněné, doprava minimální, obchody mají zavřeno, divadla nehrají, školy jsou prázdné, sport vysublimoval. S jistou nadsázkou lze ovšem říct, že jedna disciplína kvete úplně stejně jako před příchodem koronaviru. Politici, kteří dříve dovedně kouzlili s čísly týkajícími se třeba hrubého domácího produktu nebo výše příjmů či výdajů státního rozpočtu, žonglují dnes stejně obratně s docela jinými počty. Akorát při tom primárně nejde o neživé koruny, eura, dolary ani libry, ale o lidi postižené nemocí Covid-19. Respektive o kategorie nakažených, testovaných, hospitalizovaných, zemřelých a vyléčených.

Jenže matematicky vzato v tom žádný rozdíl není. Stačí, když zkušený politik ovládá pár účetních triků, a hned vyčaruje z jalové krávy tele. Chtěl-li některý ministr nebo předseda vlády ještě v nedávné minulosti budit dojem úspěšného hospodáře, který se nezadlužuje, nechal zahrnout do kolonky příjmy v návrhu státního rozpočtu na další rok třeba dotační miliardy z Bruselu. Byla to ryzí fikce, nejistý holub na střeše, závislý na schválení projektů. Ale hned šlo díky tomu navýšit třeba kvůli volbám výdaje, aniž by vzrostl rozpočtový schodek.

Dnes nás sice koronavirus naučil šít roušky a na 3D tiskárnách tisknout respirátory, ale starým kouskům staré psy neodnaučil. Příklad: 6. března mělo Česko 19 potvrzených nákaz koronavirem a premiér Andrej Babiš se chlubil, jak situaci dobře zvládáme. Na pomoc si vzal srovnání naší země s Itálií, kde tou dobou přibývalo denně sedm až osm stovek nakažených a padesátka mrtvých. Kontrast to byl přesvědčivý − podle čísel to vypadalo, že máme buď násobně lepší zdravotnický systém, nebo násobně prozíravější a schopnější politickou reprezentaci, která včas učinila to, co Italové nikoliv. Poněkud v té smršti stoupajících čísel ovšem zapadlo, že podle stejné logiky by ještě mnohem dokonalejší zdravotnictví či prozíravější vedení muselo mít Slovensko, protože tam tou dobou došlo ke zjištění teprve prvního nakaženého. Případně Bělorusko, kde stejná situace nastává až dnes. Evidentní nonsens.

Ačkoliv členové naší vlády zkraje března tvrdili, jak četné a dostatečné je u nás testování a jak se všichni lidé s příznaky choroby mohou bez problému nechat prověřit, dnes naopak Babiš volá po 20 tisících testů denně. Při laciném srovnávání čísel z Česka a ze zemí jižní a západní Evropy či USA totiž začala být nápadná jedna věc. Počet vyléčených tam navzdory spoustě nakažených šplhá do desetitisíců, ale všude výrazně převažuje nad počtem zemřelých. U nás je naopak vyléčených zhruba stejně jako obětí, ba i méně. O čem to svědčí? Jednak o tom, že se v Česku testuje daleko méně než v těchto tragicky postižených státech − což vrhá další stín na naši omílanou připravenost. Ale taky to svědčí o tom, že smrt holt čeští politici neoblafnou. Právě "černá čísla" lze dnes v Česku považovat za víceméně bernou minci, protože úmrtí v možné souvislosti s nemocí Covid-19 se nepřehlédnou. Kdyby se však v Česku víc testovalo, byla by patrně mnohem vyšší nejen čísla nakažených, ale i vyléčených. V tomto směru nebyl k okázalému shlížení našich předáků spatra na situaci jižně a západně od českých hranic žádný důvod.

Nelze pochopitelně tvrdit, že by Babišova vláda úmyslně zkreslovala čísla kolem koronavirové epidemie. Umně však s aktuálně dostupnými daty účetnicky kouzlila k vytvoření falešné představy, že Češi a jejich reprezentace "jsou mistři". Premianti Evropy. Vykreslená česká výjimečnost přišla vhod i Hradem živenému excelentnímu vztahu s komunistickou Čínou, od níž se nám obratem dostalo "mimořádné" pomoci.

Žádné marketingové čáry máry z nás však koronavirové ani jiné premianty Evropy neudělají. Až si jako ostatní evropští spojenci protrpíme epidemii, doufejme, že přijdou všední starosti a politici se vrátí k rozpočtovým kejklům.

Související