Lehl jsem si vedle ní. Byla už spousta hodin, nemohla usnout a byla z toho nešťastná. Zítra ráno musí vstát a jít do školy. Těžký batoh už měla připravený vedle postele a já jsem přemítal, jak ho na svých desetiletých zádech unese. Těm jejich učitelům bych takhle těžkou tašku přál nosit.
"Jakou zmrzlinu máš nejraději?" přerušila moje přemýšlení.
"Mangovou," odpověděl jsem po krátkém zaváhání.
"Cože? Vždyť jsi říkal, že když jsi byl malej, tak jsi měl nejradši vanilkovou a jahodovou," řekla s mírným údivem a současně i nepatrnou výčitkou v hlase. Zřejmě se jí nestálost mých názorů nelíbila.
Začal jsem vysvětlovat, že jiné zmrzliny tehdy téměř nebyly, a proto jsem si oblíbil právě tu, kterou jsem mohl ochutnat. Později jsem začal cestovat a také k nám dorazily jiné druhy zmrzliny, tudíž jsem si postupně zamiloval banánovou, jogurtovou a také třeba kávovou. Všechny byly dobré.
Moc tomu nerozuměla. Má nejraději šmoulovou a nehodlá na tom nic měnit. Dokonce je rozhodnutá žádnou jinou neochutnávat, protože si je jistá, že šmoulové se stejně jiné zmrzliny nevyrovnají.
"Ale když spolu pojedeme do Itálie, tak jich tam uvidíš spoustu a všechny budou vynikající," snažil jsem se ji nalákat na rozmanitost současného světa. "A taky je budeš moci kombinovat, jak budeš chtít."
"Ne, v žádném případě," zazněla rezolutní odpověď nedávající žádnou šanci na zvrat v jejích pevných názorech. V nejbližší cukrárně prodávají šmoulovou a ta je prostě nejlepší.
Přesto jsem se ještě jednou pokusil vysvětlit, že současný svět nabízí tolik možností a nejrůznějších příležitostí, že by se člověk neměl držet jen a pouze toho, co vidí kolem sebe, ale naopak by se měl dívat na to, co je ve světě nejlepší. A když už něco pozoruhodného najde, pak nesmí propást šanci to využít. Někdy se může stát, že jiná už nepřijde. Ti starší při retrospektivách svého života často říkají, že mnohem více litují toho, co neudělali, než toho, co udělali. I když všichni připouští, že chyby se nevyhnou nikomu.
Tyhle složitosti už na ni byly moc. "Jestli chceš, tak tu mangovou příště zkusím," zašeptala nejspíš proto, aby měla klid od mých řečí, kterým stejně moc nerozuměla.
Počkal jsem ještě pár minut, dokud se nepřestala hýbat, a po špičkách vyšel z jejího pokojíčku. Ještě jsem se otočil, abych se ujistil, že je v pořádku, a pak jsem za sebou tiše zavřel.
