Psychologicky je to naprosto pochopitelné. Když vypipláte projekt od nuly a vložíte do něj úsilí a nezanedbatelný majetek, chcete si užít jeho úspěch. Pokud jde o podnik, který podle vás ještě nestihl ukázat potenciál a jeho prodej by byl nevýhodný, je nutkání nechat si ho ještě silnější. K tomu přidejme vazby ke klientům, které přilákalo zakladatelovo jméno a ten za to jako seriózní podnikatel cítí odpovědnost. V případě Aleše Michla, který je od začátku prosince členem bankovní rady ČNB, se zřejmě sešly všechny tyto okolnosti. Z jeho pohledu je proto logické, že svou investiční firmu po nástupu do národní banky neprodal a místo toho ji "zaparkoval" do svěřenského fondu. Ostatně podobně přece postupoval premiér Andrej Babiš, kterému Michl několik let dělal poradce. Takže kde je problém? Vždyť i samotná ČNB "nedisponuje důkazem či informací,"že by byl Michl ve střetu zájmů.

Novopečený člen rady je jistě přesvědčen, že odstínění skrz svěřenský fond stačí. "Po dobu trvání správy nebudu mít právo požadovat jakékoli plnění z majetku svěřenského fondu. Zároveň se nemohu zapojovat do žádné činnosti," vzkázal klientům a občanům státu, jehož monetární politiku a finanční sektor bude s šesti dalšími muži řídit a regulovat. Jenže osobní pohnutky jsou jedna věc a oprávněné nároky na nezávislost člena vedení centrální banky druhá. Na tak vlivné pozici by měly být takřka absolutní. Nemusíme hned vymýšlet detailní scénáře toho, jak může Michl ve svém postavení napomoci zdaru svého "dítěte dočasně umístěného ve svěřenské péči". Jisté je, že podnikání se odehrává na poli, jež má k měnové politice (ta například přímo ovlivňuje aktuální výnos té části fondu, která zrovna není v amerických akciích) či správě devizových rezerv (miliardy dolarů má ČNB právě v zámořských akciích) blízko, a to automaticky musí vzbudit pozornost. K tomu si přidejme regulatorní pravomoci, které mohou k úspěchu fondu přispět.

Nikdo nechce členy bankovní rady předem obviňovat z nepravostí, ale je i v jejich zájmu, aby sporných záležitostí kolem ČNB bylo co nejméně. Čelit útokům bude totiž banka tak jako tak. V živé paměti jsou třeba obvinění, že ČNB šla před pěti lety intervencemi na ruku PPF, která právě dělala jednu ze svých největších investic. Málokdo je bral vážně, ovšem když se ukázalo, že většina ceny O2 byla stanovena v (následně oslabených) korunách, dostala fáma jistou ekonomickou logiku a začaly se různé, klidně i hypotetické vazby členů bankovní rady na nejbohatší českou finanční skupinu propírat. Tehdejší šéf ČNB Miroslav Singer pověsti banky moc nepomohl, když nejdřív prohlašoval, že "proti takovým nepodloženým pomluvám se budeme tvrdě bránit", aby nakonec neudělal nic. To by se nemělo opakovat.

ČNB se chlubí transparentností. Dobrá pověst je její štít. Nejvyšší patro banky by se mělo snažit, aby na něj nepřidělalo jediný šrám. Omluvou pro volnější standardy by nemělo být ani to, že k opravdovému odstřižení se od podnikání stále nelze přimět ani ještě mnohem mocnějšího premiéra.