Ovace vestoje pro Bohuslava Sobotku jsou krásným příkladem politického kýče. Nejen proto, že tleskají zejména ti, kteří nikdy nebyli ani jeho potenciálními voliči (natož aby mu někdy svůj hlas skutečně dali). Avšak dojetí nad Sobotkovým odcházením není namístě zejména proto, že bývalý premiér a šéf ČSSD je spoluviníkem současného politického marasmu.

Sobotkovou chybou bylo, že bojoval o sympatie u svých nevoličů. Možná mu byly příjemné uznalé pohledy v kavárně, možná se snažil ČSSD posunout do středu a učinit z ní onu mytickou "moderní levicovou stranu západního typu". Což se nepovedlo, asi hlavně proto, že nic takového neexistuje. Rozhodně ne v českých podmínkách, ani teoreticky.

Sobotkovi předchůdci, zejména Zeman či Paroubek, nevybudovali silný elektorát ČSSD tak, že by apelovali na zodpovědnost, smířlivost a další ušlechtilé vlastnosti. Byli to populisté bez skrupulí a luxovali hlasy těch, kteří z principu tvoří voličské jádro socialistických stran prakticky všude: tedy ti méně spokojení, méně bohatí a méně vzdělaní.

Intelektuálové z řad městských liberálů jsou možná ozdobnou třešinkou na "volebním dortu" britských labouristů nebo amerických demokratů, ale v Česku ČSSD volí spíše výjimečně. Je jasné, že se jim uhlazený a elegantní Sobotka líbil víc než jeho předchůdci. Jenže i proto to nefungovalo. A nespokojení a naštvaní odešli k Babišovi, nebo ještě hůř ke komunistům a Okamurovi.

Nikdo nezpochybňuje Sobotkovy kladné vlastnosti. Je slušný, vzdělaný a inteligentní. Má smysl pro fér hru, a kdybych hledal člověka, kterému svěřit narychlo klíče od bytu, byl by to určitě někdo jako on. Zaléval by pravidelně kytky a nepořádal večírky. Konečně i to, jakým způsobem dnes odchází z útulného poslaneckého chlívečku, budiž důkazem o jeho charakteru. Ne potlesk, ale uznalé zamručení si zaslouží určitě.

Jenže bohužel platí, že politika není soutěž krásy ani charakterů. Měla by být, samozřejmě, a sem tam se to v určitých historických situacích povede. Politika nemusí být apelem na to horší v nás, byť taková politika se dělá jednodušeji. Teď v Česku je to zjevné. Opět se stačí podívat na Okamuru nebo komunisty.

Volby mohou někdy vyhrát ušlechtilé myšlenky a hodnoty, ale pak jejich "nosičem" musí být mimořádná osobnost. A to je druhá věc, proč Bohuslav Sobotka v politice sice dlouho vydržel, ale nakonec selhal. A jako dlouholetý nomenklaturní politik symbolicky "odevzdává" českou politiku v nepěkném stavu.

Byl příliš nevýrazný, bez silné osobnosti, stále jakoby zakřiknutý. Patřil k politikům, o kterých se dá v nadsázce říct, že jejich charisma je nižší než schopnost voličů se soustředit. Do předsednické funkce ani do premiérského křesla se nedostal tím, že by členy strany a voliče přesvědčil a uhranul.

Na vrchol mu pomohli ti, kteří si mysleli, že právě člověk Sobotkova typu pro ně bude v takové pozici výhodný. Že pak budou moci snadněji prosazovat své zájmy. V tom se přepočítali, ale z Bohuslava Sobotky to lepšího politika nedělá.

Pro mě coby člověka, který sociální demokracii nikdy nevolil a nikdy ho to ani ve snu nenapadlo, je post předsedy ČSSD i tak důležitý. Myslím, že ideálním člověkem je někdo s přiměřeně odpudivými názory, který vytvoří stabilní, minimálně dvouciferný elektorát přiměřeně rozzlobených voličů.

Takových voličů, kteří budou volat po zvyšování sociálních dávek, vyšším zdanění úspěšných či utužování regulací (s ničím nesouhlasím), ale nebudou zpochybňovat to, že pevně, vojensky i politicky, patříme k Západu, a kteří nebudou tvrdit, že to, co jsme tu měli před rokem 1989, bylo lepší než demokracie.

Takovou ČSSD a její voliče si představuju a jsem ochoten žít i s tím, že čas od času vyhraje volby. Jenže z takovéhle ČSSD zbyly po Sobotkovi jen trosky. Proto mu netleskám.

Související