Ekonom Jan Libich je ve své práci rozkročen přes dva kontinenty a dvě polokoule. Působí jak na Vysoké škole báňské - Technické univerzitě v Ostravě, tak na La Trobe univerzitě v australském Melbourne. Poměrně široký záběr má i jako ekonom. Snaží se dokazovat, že akademický výzkum a ekonomie obecně mohou být prospěšné v reálném životě.

Funkcionářům mezinárodní fotbalové asociace FIFA například navrhl, aby remíza v řádné hrací době byla nejdříve následována penaltami a až pak třicetiminutovým prodloužením. "Analýzou dat jsme ukázali, že by to vedlo k útočnější hře, přineslo více gólů v prodloužení, a tudíž podstatně snížilo procento zápasů, kde penaltová loterie rozhodne o vítězi," vysvětluje Libich.

Zkoumá i dopady stárnutí populace na ekonomiku, politikům navrhuje zavedení sociálně citlivého školného na vysokých školách, změnu státních dotací na vratné půjčky či alespoň to, aby si přiznali, že důchodový systém v Česku funguje jako jedna velká pyramidová hra.

Sám jste v jednom ze svých textů zmínil vtip, že "Bůh stvořil ekonomy, aby zvýšil meteorologům sebevědomí". Nepřijde vám, že se ekonomie odtrhla od reálného světa?

Ten pocit pramení hlavně z toho, že lidé obvykle nechápou, co ekonomie dělá. Ekonomie je ve svém jádru, stejně jako jiné společenské vědy, o nás - o lidech. O tom, jak se rozhodujeme, jak reagujeme na pobídky, proč navazujeme vztahy v byznysu i v osobním životě. Člověk dělá každý den tisíce rozhodnutí, často na podvědomé úrovni, a ekonomie, konkrétně mikroekonomie, se snaží pochopit, proč a jak ta rozhodnutí děláme.

Jedna věc jsou tahle každodenní malá ekonomická i neekonomická rozhodnutí a druhá věc je třeba to, že analytici, ekonomové nebyli schopni předpovědět finanční krizi. To je asi jádro toho přesvědčení, že ekonomie nedrží krok s realitou...

Je pravda, že makroekonomie, která na mikroekonomii staví, je mediálně mnohem více viditelná. Snaží se předpovědět, jaká bude výslednice všech těch lidských rozhodnutí a vztahů na ekonomiku jako celek. To znamená otázky typu: poroste ekonomická produkce, nebo bude klesat? Jak se budou vyvíjet ceny. Bude inflace, nebo deflace? Jak se bude měnit český export v závislosti na kurzu koruny k euru? Ale odpovědi na tyto otázky se odvíjejí od rozhodování milionů lidí a firem v ekonomice. Z toho plyne, proč ekonomové občas nenacházejí správnou odpověď. Ekonomický systém je tak komplikovaný a lidská psychika pořád tak neprobádaná, že předpovídat, jak se bude vyvíjet, je opravdu náročné. Nicméně je třeba zmínit, že mnoho ekonomů krizi předpovědělo, ale politici na jejich varovné signály nereagovali.

I ekonomie jako věda se vyvíjí. Klasické teorie třeba počítají s tím, že člověk jedná racionálně, behaviorální ekonomové zase dokládají lidskou iracionalitu a promítají ji do jejich ekonomických rozhodnutí. Jsou nějak v rozporu?

I ta mainstreamová, standardní ekonomie se zabývá spoustou věcí každodenního života, lidského rozhodování, odchylek od racionality. Novější trendy kladou ale větší důraz na okrajové předpoklady. Například právě na to, že se lidé někdy rozhodují nekonzistentně...

Nějaký příklad?

Máte třeba před sebou nabídku k obědu. Výběr je mezi svíčkovou a koprovkou. Co si dáte?

Svíčkovou.

A co když to změníme a dostanete na výběr mezi svíčkovou, koprovkou a gulášem. Co si dáte teď?

Pořád svíčkovou.

Ekonomix Jana Libicha

Mnoho lidí kritizuje ekonomii za odtržení od skutečného světa, za budování nerealistických modelů. V této rubrice se pokouším ukázat, že akademický výzkum může být velmi užitečný pro celou společnost, a to nejen rozhodování politiků a aplikovaných ekonomů, ale také ostatních občanů. Mým cílem je psát tak, aby i složité problémy byly pochopitelné pro každého čtenáře a zároveň zábavné. Budu přinášet různorodá zjištění ekonomického výzkumu, vysvětlovat jejich souvislost s reálnou ekonomikou, a předestírat, jak mohou mít pozitivní vliv na život každého z nás.

Rubriku Ekonomix najdete ZDE

To je racionální. Stejně racionální by pro někoho jiného mohlo být přejít ze svíčkové na guláš. Pokud byste ale ze svíčkové najednou přešel na koprovku jenom proto, že do nabídky přibyl guláš, už by to racionální nebylo. Jenže se ukazuje, že spousta lidí se přesto takto chová. Jde o fenomén nazývaný framing, rámování, kde lidské rozhodnutí ovlivňuje spousta faktorů, které přitom pro rozhodnutí samotné nejsou relevantní. Ekonomie, nejen ta behaviorální, ale i ta standardní, se snaží stále více prozkoumávat i tato teritoria, kde se lidské chování odchyluje od konceptu racionality.

K čemu takové bádání ale je? Má nějaký reálný dopad, konkrétní uplatnění třeba v rozhodování v politice nebo podnikání?

Snahou ekonomie je chápat, jak se lidé rozhodují, ale jejím hlavním cílem je použít toto pochopení a umožnit lidem dělat lepší rozhodnutí a v konečném důsledku se mít lépe. Tím nemyslím jen materiálně, ale i psychicky. Už Albert Einstein řekl, že vědecké bádání není ničím jiným než snahou zpřesnit každodenní uvažování. To platí i o ekonomické vědě.

Když chudí dotují bohaté

Je lepší lidi motivovat pozitivně, nebo negativně?

Pozitivní motivace je lepší, jak ví každý rodič malých dětí. Ale v ekonomické politice je nutné nastavit správnou míru pobídek ve smyslu cukru a biče. Některých věcí se jen cukrem docílit nedá. Ekonomové před časem například přišli s nápadem, že pokuty za rychlou jízdu by měly být závislé na příjmu člověka. Švýcarsko, Německo a další evropské země si tuhle ideu vzaly za svou, a velmi bohatý člověk tam klidně může dostat pokutu i v řádech milionů korun. To už odrazující účinky má.

Zapadá do podobné škatulky třeba v Česku zvažovaná účtenková loterie? Tedy to, že dosáhnu většího výběru daní tím, že přiměji lidi vyžadovat daňový doklad s vidinou slosování účtenky a možné výhry?

Účtenková loterie je docela dobrý příklad, vychází ostatně také z návrhů ekonomů. Nicméně daňové úniky hodně odrážejí kulturu společnosti a jejich řešení vyžaduje velmi individuální přístup. Základem jsou kvalitní státní instituce.

Jsou to právě státní instituce, kdo má k dispozici ohromnou sumu informací a statistik. Z nich lze třeba vyčíst budoucí problémy spojené se stárnutím populace. Což bude mít závažné ekonomické důsledky, ale vypadá to, že je to další z věcí, které se raději přehlížejí...

Ten důvod je hlavně v krátkodobém horizontu, s nímž politici pracují. Nemají dostatečné pobídky, aby dělali věci koncepčněji, aby přicházeli s reformami, které přinesou pozitivní efekt třeba až za 20 let. Zajímá je jen to, že za dva tři roky budou muset znovu předstoupit před voliče.

Problém je ovšem především v nás samotných. Pokud nám, voličům, jde více o to, jestli budeme platit 30 korun u lékaře, než o to, jestli je zdravotní systém dlouhodobě udržitelný i pro naše děti a vnoučata, tak je jasné, že na to politici nějak reagují. Z toho pramení neustálé změny a nekoncepční opatření, které jen zvyšují nejistotu v ekonomice a podkopávají její rozvoj.

Abychom netepali jen politiky a voliče. To je přece vidět i v byznysu, kde jsou obvykle modlou kvartální ekonomické výsledky spíše než nějaká dlouhodobá strategie firmy.

Bohužel je tomu tak čím dál více. V souvislosti s finanční krizí se často kritizuje, že bonusy investičních bankéřů byly nastaveny krátkodobě podle zisku v konkrétním roce, nikoli podle dlouhodobých výsledků. To je motivovalo k příliš rizikovému jednání a ohrožovalo stabilitu celého finančního systému. Jenže pokud mají stejný krátkodobý horizont i akcionáři, je jasné, že orientace firmy bude jen na kvartální zisk, a ne na to, co bude za 10 let. Vychází to opět z toho, jací jsou lidé a jaké je jejich nastavení. Zda jim jde o dlouhodobou perspektivu, nebo jen o to, jak se budou mít příští měsíc.

Dlouhodobý horizont by měl motivovat řadu politických změn, příkladem je nepochybně školství. Vy podporujete zavedení odloženého školného na vysokých školách. Co je váš hlavní argument? Že při takzvaném bezplatném vzdělávání současní chudší dotují budoucí bohatší, protože vysokoškoláci mají poté výrazně vyšší výdělky?

Je to jen jeden z argumentů. Další je, že ve školství není dostatek financí, a kvalita upadá. Z ekonomických výzkumů přitom přesvědčivě víme, že kvalita vzdělávání a kvalita lidského kapitálu obecně jsou klíčové pro prosperitu. V okamžiku, kdy vzdělávací systém nefunguje, jak má, země ekonomicky i lidsky uvadá. Lidé, kteří mají jen střední školu, mají celoživotně výrazně nižší výdělek než vysokoškoláci, v průměru o čtyři a půl milionu korun. Když neexistuje školné, dotují de facto ze svých daní studium vysokoškoláků, kteří později mají mnohem vyšší příjmy. Školné zadarmo je nesmysl, peníze odněkud jdou a jdou protisměrně k principu solidarity. Tedy od chudých k bohatým.

Jan Libich (39)

- Po absolvování Vysoké školy ekonomické v Praze získal v roce 2005 doktorát na Univerzitě Nového Jižního Walesu v Sydney.
- Od té doby přednáší na La Trobe univerzitě v Melbourne a od loňska také na VŠB - Technické univerzitě v Ostravě.
- Za svoji přednáškovou činnost získal řadu ocenění, v roce 2012 například cenu australské vlády za přínos studentům. Studenty byl zvolen přednášejícím roku na v La Trobe univerzitě čtyřikrát za sebou (2009-2012).
- Ve svém výzkumu se zaměřuje na měnovou a fiskální politiku, vliv stárnoucí populace, teorii her a ekonomii sportu.
- Publikoval přes 20 odborných studií v akademických žurnálech a desítky článků v denním tisku.
- V posledních 10 letech prezentoval svůj výzkum na 70 seminářích a konferencích, včetně Mezinárodního měnového fondu, Evropské centrální banky či amerického Fedu.
- Jeho videorozhovory s ekonomy, centrálními bankéři a politiky jsou k vidění na YouTube.com/user/JanLibich1.
- Je ženatý, má dvě děti.

To jsme ale zase u střetu nějaké politické ideologie a ekonomické reality. Jaký je podle vás správný model?

Když se v Česku přemýšlí o školném, řeší se to, že si studenti budou muset brát úvěry od bank. Nebere se v úvahu možnost odloženého školného spravovaného státem, které je splatné až poté, co příjem absolventa přesáhne určitou hranici, třeba střední či průměrnou mzdu. Riziko toho, že se vám nebude dařit, tedy přebírá stát a i samotná splátka je nastavena velmi citlivě, na čtyři procenta z příjmů. Není to tedy žádná pevná částka jako u hypotéky, kterou při nižším výdělku či dočasné ztrátě práce nezvládáte splácet. Stát na rozdíl od bank může být výrazně citlivější k finanční situaci jednotlivců a může jim pomoci snižovat riziko. A může to dělat levně s použitím existujícího daňového systému.

Je to tak, že na principu odloženého školného by mohly fungovat i další, dnes nevratné státní dotace? V jednom svém textu jste navrhoval, že třeba dotace na film by se vracela, alespoň částečně, pokud by byl film komerčně úspěšný...

Dnes se obvykle vychází z toho, že stát je dárce, jakýsi mecenáš. Vybere peníze a pak je někomu dá. Zadotuje exportéry, podpoří sport, umění, zachrání bankrotující banku... Ale nevratné dotace se mohou změnit na půjčky, které jsou tak jako u těch studentských závislé na budoucím příjmu nebo zisku. Takže třeba právě film, který je finančně podpořen nějakým státním fondem a který bude komerčně úspěšný, peníze vrátí. Podporu pak může získat mnohem větší počet subjektů a projektů. Přijde mi to mnohem spravedlivější systém než dnes, kdy ani ti úspěšní nepřispívají zpátky, protože to po nich nikdo nechce.

Už jsme také zmínili stárnutí populace. Vy stávající český důchodový systém považujete za formu pyramidové hry. Myslíte, že se zhroutí?

Člověk nepotřebuje být matematický génius, aby chápal, že ta díra v důchodovém systému se bude pořád zvyšovat. Porodnost je nízká, věk dožití se zvyšuje, společnost stárne a seniorů bude stále větší procento. Systém ale nezkrachuje úplně.

Už nyní stát odstupuje od některých svých slibů, buď otevřeně posunováním věku odchodu do důchodu, nebo třeba skrytě zvyšováním počtu povinně odpracovaných let. Bylo by férové spočítat přesně, kolik peněz v systému je, vzít v úvahu demografické trendy a přiznat si otevřeně, že máme problém. Pro politiky je ale jednodušší strkat hlavu do písku. Budoucí důchodci dostanou podle odhadů třeba jen 50 až 60 procent důchodu, na nějž by měli nárok dnes. To je nejen nespravedlivé, ale zvyšuje to nejistotu a negativně to ovlivňuje rozhodování mladších generací.

Na tohle téma jste mimochodem před dvěma lety dostal grant od nadačního fondu Neuron – na výzkum vlivu stárnutí populace na rozpočet, měnu a ekonomický růst. K čemu jste došel?

To zahrnuje spoustu různých výstupů od odborných studií po články, které publikuji například v rubrice Ekonomix Jana Libicha v Hospodářských novinách a na serveru iHNED. Také to zahrnuje video-rozhovory s předními ekonomy a politiky, jež lze shlédnout na mém YouTube kanále. Jedno z témat je třeba to, jak se stárnutí populace odráží v interakci mezi státem a centrální bankou, tedy mezi fiskální a měnovou politikou. Je to důležité téma, protože dlouhodobý nedostatek peněz ve státní kase se v minulosti často řešil natištěním peněz, růstem inflace a tedy snížením reálné hodnoty dluhu. Lidé potřebují vědět, jestli je tento scénář pravděpodobný. Navrhl jsem i reformu našeho penzijního systému, ale naráží to na to, že politici nemají motivaci hrnout se do dlouhodobějších reforem, protože to není populární.

Ekonomie proti fotbalové nudě

V době mistrovství světa ve fotbale jste publikoval studii, kde jste i na základě ekonomických zákonitostí navrhoval pokračovat remízové zápasy penaltovým rozstřelem a až pak prodloužením samým. Co má ekonomie společného se sportem?

Sport je jako ekonomie také hodně o pobídkách. To, jak hrají jednotlivé týmy, zda ofenzivně, nebo defenzivně, závisí na různých faktorech. Když se zvýšil počet bodů za vítězství ze dvou na tři, byla za tím snaha motivovat týmy k útočnější hře. Námi zkoumaný návrh se toho snaží docílit v prodloužení. Když se podíváte na statistiku prodloužení, tak více než polovina z nich je bez gólu. Je to proto, že týmy raději vsadí na defenzivu a čekají na penaltový rozstřel.

Proč by penalty předcházející prodloužení měly přinést více gólů?

Protože tým, který by prohrál na pokutové kopy, by mohl svoji prohru zvrátit jen tím, že vyhraje v prodloužení. Jeden z týmů by tedy měl vysokou motivaci útočit. Jen kdyby prodloužení skončilo remízou, vítězem by byl ten, kdo předtím vyhrál na penalty. Ekonometrickými metodami jsme dospěli k závěru, že tahle změna by skoro zdvojnásobila počet gólů v prodloužení. Bez gólů by skončilo jen 25 procent prodloužení. Atraktivita by se tím o poznání zvýšila. Byli jsme kvůli tomu v kontaktu s FIFA, ale jak fanoušci vědí, je to poměrně konzervativní organizace...

Ten fotbalový plán se dá asi i zobecnit na ekonomickou poučku, že averze ke ztrátě je u lidí vyšší než vidina zisku...

Ano, ukazuje se, že ona "loss aversion" platí obecně. Lidé dávají přednost tomu, že o něco nepřijdou, před tím, že něco získají. Je dokázáno, že když člověk ztratí 1000 korun, tak pokles jeho subjektivně pociťovaného užitku je větší než nárůst užitku, když nějakou jinou tisícovku najde záhy ležet na ulici. I když v konečném důsledku bude mít pořád stejně peněz.

Odráží se to například i v obchodních nabídkách typu: vyzkoušejte si naše zboží, nebude-li se vám líbit, můžete ho vrátit?

Je pravda, že někdy člověka překvapí nabídky garance plného vrácení peněz, pokud "nebudete s naším zbožím spokojeni". Firmy ale ze zkušenosti vědí, že když už má zákazník jednou zboží doma, je menší pravděpodobnost, že se ho bude chtít vzdát. Vychází to právě z psychologických faktorů a je vidět, že alespoň firmy tyhle ekonomické zákonitosti sledují.