Radujme se! Po roce a půl se česká ekonomika konečně vyhrabala z recese! Tedy alepoň podle čerstvých čísel Českého statistického úřadu, která hovoří o tom, že hrubý domácí produkt vzrostl ve druhém čtvrtletí ve srovnání s předchozím o 0,7 procenta. Tento dechberoucí mezikvartální nárůst odstartoval vlnu pozitivních komentářů analytiků i palcových titulků v médiích.

 

Dobrá zpráva se jeví ještě lépe ve světle toho, že jsme za druhé čtvrtletí rostli stejným tempem jako sousední Německo. Zde ale důvod k otvírání sektu končí. Sice se můžeme pochlubit stejným číslem, pokud jde o mezikvartální vzestup, jenže Němci na rozdíl od nás rostou i meziročně, a to o 0,9 procenta, zatímco my jsme se propadli o 1,2 procenta.

 

I kdybychom ale rostli i meziročně, ještě pořád není důvod k oslavám. HDP totiž nepopisuje, co si skutečně mohou lidé, případně firmy koupit. Když se podíváme na AIC, tedy ukazatel "skutečné individuální spotřeby", v tom se Německo podle dat Eurostatu šplhá každým rokem vzhůru. Česká republika naopak za loňský rok spadla se svými 69 procenty průměru Evropské unie i pod Litvu, Slovensko či Polsko. Co to přesně znamená? Že si průměrně vydělávajcí občan naší vlasti mohl loni koupit kupříkladu o 20 kilo méně kuchaných celých kuřat než o rok dříve, o 3657 kusů méně čerstvých slepičích vajíček a o 36 kilo méně konzumního kmínového chleba. Když není chléb, tak aspoň hry? Ale kdeže. Ten samý občan si mohl dovolit o 13 méně návštěv kina a o necelé tři návštěvy méně návštěv divadla.

Abychom to shrnuli, naši ekonomiku táhne hlavně vnější poptávka na úkor té domácí. Takže jsme skutečně z recese venku? Ano, řekla by většina českých domácností i firem. Ale jen z recese.

 

Pozn. Další úhel pohledu na vývoj české ekonomiky najdete v rozhovoru s profesorem Janem Švejnarem ve čtvrtečním vydání týdeníku Ekonom.


Související