Rozhovor týdne: Evropa se rozhodla, že shnije

Česká republika drží ve světové energetice jeden primát. Je jedinou zemí, v níž právě probíhá výběrové řízení na stavbu nových bloků jaderné elektrárny. Zároveň však není vůbec jisté, že se nějaké nové bloky Temelína dostavějí.

Žádný z trojice uchazečů, francouzská Areva, americký Westinghouse ani ruský Rosatom (v konsorciu se Škodou JS), zatím českého zmocněnce pro dostavbu Temelína a vyslance pro energetickou bezpečnost Václava Bartušku nepřesvědčil, že dokáže splnit to, co slibuje: postavit v termínu a za předem odsouhlasenou částku nový jaderný blok. Evropa mezitím stále »jede« na elektrárny postavené v posledním půlstoletí.

»Problémem Evropy je, že jsme velmi bohatí a velmi rozmazlení. A pořád si ještě nechceme přiznat, že hlavní úkol pro další desetiletí je přežít,« podotýká v rozhovoru pro týdeník Ekonom Václav Bartuška.

Je to přesně pět let, co jste se stal velvyslancem pro energetickou bezpečnost. Kde jste v sobě vlastně objevil vášeň pro energetiku?

Nemám vášeň pro energetiku. Vždy mě zajímala bezpečnost této země. A když v půlce minulé dekády začalo být jasné, že energetika bude stále více nástrojem zahraniční politiky různých zemí včetně Ruska, začala nová vláda v roce 2006 hledat člověka, který by se tomu věnoval. A Saša Vondra oslovil mě.

Znali jsme se dlouhá léta a já jsem v Rusku, kde je energetika páteří politiky, strávil hodně času, protože jsem se věnoval pátrání po hrobech českých legionářů. Nejsem ale energetik povahou ani vzděláním, ani to nepředstírám.

Máte i exponovanou funkci zmocněnce pro dostavbu jaderné elektrárny Temelín. Změnily se vlivem finanční krize plánované termíny dostavby?

To, co řekl premiér loni na podzim, stále platí. To jest: 2011, teď na podzim, bude dokumentace, v roce 2012 nabídky, v roce 2013 rozhodnutí.

S tím, že rozhodnutí může být i nové bloky nestavět. Pokud by cena byla příliš vysoká nebo kdyby podmínky, které si dáváme, nebyly přijaty.

Vláda deklaruje vůli dostavět Temelín. Vidíte ale tuto vůli i u manažerů ČEZ, který by měl stavbu platit?

Vidím, že jim v posledních měsících začíná naplno docházet, co to obnáší stavět dnes v Evropě jadernou elektrárnu. A naprosto rozumím jejich obavám.

Na počátku je vždy období, kdy si řeknete, tak tu elektrárnu postavíme. A řešíte, jaká by asi měla být. To je jednoduché. Pak zjistíte, že to je obrovské množství práce a že firmy, které by byly schopné to postavit, dnes nejsou v dobré kondici a že to nese obrovská rizika organizační, finanční i politická. V tu chvíli musíte uvažovat, zda do toho jít i dál. A v této fázi je dneska ČEZ.

Ale musím říci, že u něj vidím opravdu maximální nasazení. To, že z toho mají obavy, naprosto chápu. Já je mám taky.

Nabízí se i úvaha, že současný management ČEZ u stavby, natož spuštění Temelína velmi pravděpodobně už nebude a nemusí mít tedy zájem jít do rizika a velkých investic, které jsou hrozbou pro manažerské bonusy...

Podstatný je tu názor vlastníka. A vlastníkem 70 procent ČEZ je stát. Od počátku říkám, že tohle je přesně ten okamžik, kdy se musí ukázat, kdo má poslední slovo. Zda vlastník, nebo manažeři.

Jak je to podle vás u současného vedení ČEZ?

Myslím, že management naprosto srozumitelně vnímá dostavbu se všemi riziky. Navíc jsou tam lidé, kteří si ji přejí i proto, že to vnímají jako obrovskou výzvu.

Může si ale Česko Temelín nyní vůbec finančně dovolit?

Já bych se ptal jinak - budou chtít lidé v Česku a v Evropě za 15 let ještě svítit elektřinou? Pokud ano, je nutné vidět, že Evropa směřuje k deficitu elektřiny, protože v posledních 20 letech se nestaví takřka nic. Kromě některých hodně podporovaných zdrojů, jako je fotovoltaika a větrné parky. Ale to jsou pořád okrajové zdroje.

Ale jinak Evropa jede na elektrárny postavené v posledním půl století.

Problém Evropy je, že jsme velmi bohatí a velmi rozmazlení. Když si čtu energetické koncepce od Německa po Maďarsko, vždycky tam najdu, že počítají s tím, že značnou část domácí spotřeby pokryje dovoz. A nikdo už neřeší, odkud.

V tuto chvíli máte v Evropě dva velké vývozce elektřiny - Francii a Českou republiku. To je samo o sobě dost neuvěřitelné, my přece nepatříme mezi největší země unie.

Ještě mě nikdo ze zájemců nepřesvědčil

Ze své pozice asi těžko můžete říkat sumu, na niž odhadujete cenu za dostavbu Temelína. Ale ekologové pracují s částkou 180 miliard, jinde se objevuje suma 250 miliard...

Ceny budou v nabídkách, které přijdou někdy v půlce příštího roku. Obdivuji ty, kdo jsou už dnes schopni odhadnout, jak budou nabídky vypadat. Já to neumím, i když jsem v úzkém kontaktu se šéfy všech tří firem i jejich managementem.

Jak často se s nimi scházíte?

Vídáme se pravidelně, ať už v Praze, Pittsburghu, Moskvě nebo Paříži. Víte, náš tendr není největší na světě, ale je v tuto chvíli jediný na světě, a to je znát. Pokud jsme měli donedávna tři velmi vážné uchazeče, tak nyní, po Fukušimě, máme tři velmi zoufalé uchazeče.

Zoufalé kvůli nedostatku zakázek...

Jim jde o život, o dlouhodobou perspektivu. Samozřejmě že mohou přežít ještě pár desetiletí s tím, že budou poskytovat servis a udržovat stávající bloky. Ale to dlouhodobě moc nadějné není.

Prokletím Evropy je neochota k riziku

Bude nám snad Čína jednou prodávat i elektřinu?

Na to je příliš daleko. To si nás mezitím koupí a my si pak za její peníze rádi postavíme vlastní zdroje. Ale myslím, že celá evropská politika je naprosto přihlouplá, protože jsme se rozhodli, že ve své lenivosti a pohodlnosti shnijeme.

V jakém smyslu?

Politicky, společensky i v energetice. Podívejte se jen na způsob, jak neřešíme situaci kolem eura. Všichni víme, že některé země eurozóny jsou v bankrotu a budou muset jednoho dne vypadnout ze hry. Ale nikdo to neříká nahlas. Každý, kdo tyto názory řekne nahlas, je viděn mlčící většinou jako rebel a buřič.

Jak do té evropské lenivosti zapadá rozhodnutí Německa zbavit se jaderné energie do roku 2022?

Slovo lenost možná není přesné. Mnohem více to vystihuje naprostá neochota k riziku. To je hlavní definice Evropy.

Evropská unie se rozhodla vymýtit riziko a jakékoli nebezpečí ze svého života. Což je nesmysl, protože riziko je podstatou života. Ale Německo je bohatá společnost, která se rozhodla nežít s rizikem jménem atom. A není to jen vývoj v Německu, ale i v Itálii, podívejte se na dnešní nálady ve Francii.

Evropa je dnes na hranici schopnosti stavět velké komplikované stavby, jako jsou jaderné elektrárny. Je to technicky složité, potřebujete veřejnou podporu i politický konsenzus alespoň po dobu 15 let, potřebujete lidi ochotné hodně pracovat...

Čím to, že vlna odporu k jaderné energetice po Fukušimě zasáhla jenom Evropu?

Po Fukušimě mě premiér poslal, abych prozkoumal reakci hlavních trhů. Tedy Ruska, Spojených států, Indie a Číny. Obzvlášť reakce dvou posledně jmenovaných zemí byla úžasně ilustrativní.

Na otázku, zda něco po Fukušimě omezí, mi řekli Indové, že ročně potřebují otevřít mezi 30 až 40 tisíci megawatty nových kapacit, takže o nějakém omezování nemůže být řeč.

V Číně potřebují 70 tisíc megawatt nových kapacit každý rok. Většinou jde o uhelné elektrárny, což také ukazuje na marnost snah Evropské unie o omezování emisí CO2#178#. Protože primárně kvůli těmto dvěma zemím stouply emise loni o 5,5 procenta. A oni se v žádném případě nebudou omezovat ve svých potřebách jen proto, že si to přeje nějaká Evropa. Udělají naopak cokoli, aby zdroje získali.

Kompletní rozhovor si můžete přečíst v novém vydání týdeníku Ekonom, který vyšel ve čtvrtek, nebo pod odkazem níže: