Dluhové problémy čím dál většího počtu členů eurozóny vedou k úvahám o její další budoucnosti. Předlužené země nemohou použít standardní měnověpolitické nástroje, jako je devalvace či měnová reforma, které znemožňuje jednotná měna.

Nemohou ani inflačně umazat své dluhy, neboť to nejde dohromady s dvouprocentním inflačním cílem Evropské centrální banky.

Individuální řešení problémů jednotlivými státy je tedy plně na fiskální politice. Oddlužování by však vyžadovalo natolik drastické zásahy do veřejných výdajů, že je politicky jen těžce průchodné, a současní političtí lídři se tvrdých škrtů přirozeně obávají. Řešení se proto přesouvá na nadnárodní úroveň.

Jádro problému

Předtím než bude jakýkoli návrh budoucího řešení seriózně zvažován, mělo by být identifikováno skutečné jádro problému.

Pokud nebude správně pojmenována příčina, nemůže být dobré ani řešení.

Základní otázka proto zní: v čem tkví hlavní příčina současných problémů předlužených zemí eurozóny? Zásadním faktorem je samozřejmě jejich dlouhodobá finanční nezodpovědnost, tu ale paradoxně umocnil samotný vznik eurozóny. Problém jednotné měnové politiky »one size doesn't fit all« (jedna velikost není pro všechny - pozn. redakce) byl často zmiňován v souvislosti s odlišnými individuálními potřebami jednotlivých ekonomik s ohledem na jejich hospodářský růst a inflaci.

Členství v Evropské měnové unii (EMU) umožnilo zemím, pro něž byla měnová politika příliš volná, nadměrnou úvěrovou expanzi.

Připomeňme, že za poslední desetiletí se produktivita práce v Itálii, Španělsku a ani v Řecku nepřiblížila k produktivitě německé. V případě Itálie klesl poměr produktivity práce k německé z 90 na 80 procent, u Španělska se v posledních 15 letech pohybuje kolem 85 procent, u Řecka dlouhodobě kolísá kolem 55 procent.

Připomeneme-li si prostředky vynaložené z evropských fondů na sbližování ekonomické úrovně a zvyšování produktivity a konkurenceschopnosti slabších zemí, není výsledek příliš přesvědčivý. Naopak ve výši sociálních výdajů země s nižší ekonomickou úrovní a produktivitou práce dohánějí nejvyspělejší země úspěšněji.

Přibližně za poslední desetiletí podíl sociálních výdajů na hrubý domácí produkt v Německu klesl, naopak v Itálii, ve Španělsku, v Řecku a v Portugalsku vzrostl, (viz graf Vývoj celkových sociálních výdajů k HDP).

Tuto aritmetiku lze jen těžko hodnotit jinak než jako to, že trvale nižší produktivita zadluženým zemím nebránila v růstu sociálních výdajů. Ty nemohly být přirozeně hrazeny jinak než dluhovým financováním.

V dobrých letech před krizí navíc slabší země eurozóny profitovaly na trzích z eurového deštníku a financovaly svůj veřejný dluh za příznivějších podmínek, než by trhy požadovaly bez existence měnové unie.

Tento problém se kumuloval několik let, po nástupu krize však investoři začali výrazněji diferencovat, a výsledkem je dluhová krize problémových zemí.

Federalizace dluhu

Mezi návrhy na řešení dluhové krize eurozóny se objevuje koncept společného evropského eurobondu. Co by tento dluhový instrument ve skutečnosti znamenal?

Tato transakce by mohla být pojmenována federalizací dluhu, při níž by se problémové státy zbavovaly svého úvěrového rizika na úkor celé EMU. Společný eurobond by skutečné jádro problému rozdílné fiskální zodpovědnosti zemí pouze zastřel a poskytl by problémovým zemím další, draze zakoupený odklad.

Na druhé straně by společné eurobondy zřejmě neprávem zdražily obsluhu dluhu zemím se zdravějšími veřejnými financemi.

Neprůhlednost by snadno mohla vést i k dalšímu rozšíření nákazy krize důvěry, která v eurozóně přeskakuje z jednoho státu na druhý. O tom, že by evropský společný dluhopis obsahoval silný náboj morálního hazardu, nejsou pochybnosti.

Druhá mocnina solidarity

V podobném, byť ještě hlubším tónu zní teze o potřebě dalšího prohloubení integrace. Neznamená to ve svém důsledku nic jiného, než že eurozóna musí dát Evropské centrální bance její fiskální protějšek, tedy Evropské ministerstvo financí.

Vytvoření fiskální unie by dle některých názorů mělo předcházet vydávání společného eurobondu. K čemu by ale fiskální integrace vedla?

Nutně by znamenala, že určitá část národních prostředků by byla přerozdělována na federální úrovni.

Podle jakých klíčů by se vybíraly příjmy a rozdělovaly výdaje federálního rozpočtu?

Realisticky uvažující ekonom si jen těžko představí společné hospodaření 17 zemí, které mají odlišnou produktivitu práce i finanční zodpovědnost.

Politika sociálního státu přerozděluje v evropských vyspělých zemích již nyní příliš vysoký podíl vytvořeného produktu, což by jakýkoli model fiskální unie ještě umocnil. Sociální modely se přitom v jednotlivých státech vyvíjely dlouhodobě a jejich podoba je založena na preferencích občanů v procesu demokratických voleb.

Tyto systémy jsou odlišné a jejich »evropská unifikace« je jen obtížně představitelná. Stejně tak nelze předpokládat unifikaci mentality, pracovních návyků a finanční zodpovědnosti evropských občanů.

I současný model národní solidarity v jednotlivých evropských zemích naráží na ekonomické bariéry, což je prohloubeno procesem stárnutí populace. Vzhledem k tomu, že by fiskální unie nutně znamenala společné hospodaření produktivnějších a finančně zodpovědnějších zemí s těmi méně produktivními a zároveň méně zodpovědnými, vyžadovala by pravděpodobně jakýsi druhý rozměr solidarity.

Jednou z hlavních příčin slabé konkurenceschopnosti Evropy je právě vysoký podíl přerozdělování v Evropě na národní úrovni; dvojfázové přerozdělování by pravděpodobně ochromilo konkurenceschopnost i těch produktivnějších zemí a vedlo by k dalšímu oslabení eurozóny jako celku.

Má to smysl?

Cena za udržení eura v každém případě je a bude vysoká. Náklady představují finanční přesuny od produktivnějších a finančně zodpovědnějších zemí k méně produktivním a zodpovědným. Politické vize jsou obvykle drahé - stačí připomenout znovusjednocení Německa. Náklady ale nemohou stoupat donekonečna a jejich vynakládání musí mít určitý časový horizont.

Jak dlouho bude trvat politická vůle silných a produktivních severních ekonomik podporovat pohodovější život jižních národů? V lepších časech to možná bude průchodnější, v dobách horších by se toto uspořádání mohlo stát vysoce kontraproduktivním. Mohlo by dokonce ohrozit primární princip vzniku EU - otupit historické ostří mezinárodních problémů.

Dnešní Evropa není na další prohlubování integrace zralá a ignorování rozličné ekonomické i sociální povahy jednotlivých zemí se dlouhodobě nevyplatí. Nastal pravděpodobně čas k tomu, objektivně zhodnotit problémy a pokusit se odhadnout náklady možných řešení.

Větší integrace je jen jednou z možností, v úvahu přichází i opak a staré přísloví, že »méně je někdy více«, by se zřejmě naplnilo i v tomto případě. Obdobně platí, že řetěz je jen tak silný jako jeho nejslabší článek.

Odchod slabších zemí z eurozóny by prospěl i operačnímu prostoru měnové politiky, pro níž poslední tři roky ukázaly, že jednotné nastavení úrokových sazeb pro 17 různorodých ekonomik není ideální.

Nastavení měnové politiky odpovídající potřebám co největšího počtu zemí eurozóny je pro českou ekonomiku, která je s EMU propojena mnoha finančními a obchodními vazbami, velmi důležité. Stejně tak jako finanční a ekonomické zdraví našich hlavních obchodních partnerů.

Eva Zamrazilová
členka bankovní rady ČNB

Vývoj celkových sociálních výdajů k HDP

Fiskální unie by nutně znamenala společné hospodaření produktivních s méně produktivními.

80 procent
Na tolik klesl poměr produktivity práce v Itálii v porovnání s Německem.

Související
Zobrazit