Za posledních několik měsíců byly napsány stovky článků o tom, proč je potřebné změnit to či ono v konkurzním zákoně. Existují vlivné skupiny, které tlačí na různé úpravy, ve hře je mnoho zájmů. Nehodlám se zařadit do zástupu těch, kteří argumentují, aby ten nebo onen účastník řízení měl větší práva. Z pohledu praktika mi to připadá banální.

Dovolím si místo toho kacířskou myšlenku - konkurzní zákon, jakkoli poslepovaný a vzniklý ve zmatcích, dnes není příčinou faktu, že řada řízení trvá velmi dlouho a že konkurz je málo efektivní. Současné znění je vcelku vyhovující, a i kdyby byla přijata úprava "dokonalá" (což je v oblasti legislativy nesmysl), rychlost konkurzů se nezvýší.

Potíž je v tom, že o věci diskutují zhusta dvě skupiny lidí. Jedni jsou sice vybaveni teoreticky, avšak v praxi znají konkurzy jenom z vyprávění. Druzí pak sledují skupinové zájmy, v našem případě především největších věřitelů.

Z vlastní praxe nabízím několik příkladů, které ukazují, co vlastně stojí za protahováním těchto případů.

TÁHNOUCÍ SE SPORY. Podle zákona má být konkurz ukončen schválením závěrečné zprávy a rozvrhu do osmnácti měsíců od vyhlášení. Za neplnění lhůty jsou obecně viněni správci. Jenže si představme konkurz, v němž jsou vedeny incidenční či excindanční spory, tedy buď spory o pravost pohledávky nebo spory o to, zda je majetek do podstaty zařazen oprávněně či neoprávněně. To se týká velkého množství konkurzů. Podle mých zkušeností takový spor trvá i několik let.

Vlastní příklady z praxe: letos v květnu jsem v rámci konkurzu popřel pohledávku, první stání bylo nařízeno soudem na leden roku 2005. To znamená, že než nastane první krok, uplyne osm měsíců, tedy téměř polovina lhůty určené zákonem.

Znám také spor o jednu pražskou nemovitost, kde byl konkurz vyhlášen před třemi a půl lety, vylučovací žaloba je na soudu tři roky a stání ještě nebylo nařízeno vůbec.

NEZÁJEM VĚŘITELŮ. Druhý okruh diskusí jsou práva věřitelů. Zastánci změn v konkurzním zákoně se tváří, jako by věřitelé byli bezbranné oběti, ale tak to opravdu není.

Zástupce věřitelů nebo věřitelský výbor ze zákona schvalují správci postup, mají přístup k podkladům a nakládání s majetkem se v podstatě neobejde bez jejich souhlasu. Věřitelský výbor také schvaluje správci výdaje za činnost, a je tedy například schopen, pokud ovšem projeví vůbec zájem, zabránit často komentovaným případům zadávání posudků "kamarádům" za přehnané ceny a podobně. Věřitelský orgán navíc může navrhnout soudu odvolání správce a soud mu vlastně musí vyhovět kromě jediného případu, kdy věřitelé požadují po správci kroky v rozporu se zákonem, které odmítne - pak jde o takzvaný šikanózní návrh.

Jenže věřitelé se musejí starat o svůj majetek, sledovat činnost správce a mít o věc vůbec nějaký zájem.

Před několika týdny jsem měl jedno přezkumné jednání a volbu věřitelského výboru. Z jedenašedesáti věřitelů se dostavilo pouhých osm a byl velký problém sehnat členy výboru. Trvalo to více než hodinu a nakonec soudce doslova přemluvil zástupce jisté zdravotní pojišťovny a dalšího člověka, který měl pohledávku z pracovněprávního vztahu. Přitom třeba finanční úřad přihlásil pohledávku za deset milionů, ale nebylo, kdo by ji zastupoval, protože zástupce dané instituce se prostě nedostavil.

Přitom práce ve věřitelském výboru je honorovaná, u některých soudců se dokonce rozdělují koncové odměny ze zpeněžené podstaty. Jestliže věřitelé nemají zájem o využívání pravomocí, které mají nyní, oč větší tento zájem bude, když se jim nakonec podaří prosadit pravomoci vyšší?

ZLOČINNÁ SPOJENÍ? Třetím často zmiňovaným důvodem, proč je třeba novelizovat zákon, jsou údajné klany soudců a správců. Vyšetřování takových případů, které se dostaly na veřejnost, je ještě v běhu, takže bych se k tomu nerad vyjadřoval, ale obecně jednoznačně tvrdím, že naprostá většina konkurzů probíhá zcela čistě.

Samotný postup, kdy si konkrétní soudce vybírá nějakého konkrétního správce, je přece pochopitelný - prostě se mu s ním dobře pracuje. Ale pokud bychom chtěli tuto praxi nabourat, proč ne - k tomu ale není třeba měnit dramaticky zákon. I u nás jsou soudy, kde výběr správce probíhá striktně podle pořadí správců. Podobný mechanismus mají v některých evropských státech - jak konkurzy přicházejí, tak jsou přidělovány, padni, komu padni. Existuje seznam správců, a když některý odejde jinam nebo do důchodu, je doplněn z řad čekatelů. Podobně je tomu u nás v případě notářů.

Jde o velmi seriózní způsob - snad jediné, co ho zpochybňuje, je úvaha, že neschopný správce by dostal v pořadí konkurz za miliardy. Ale to je zase jiná otázka nežli dikce zákona - týká se odborné zdatnosti správců.

NOVELy NETŘEBA. Takže dohromady mi vychází jednoznačné přesvědčení, že hlavní problém s konkurzy není v zákoně, ale v účastnících řízení a v možnostech soudů.

Až budou mít soudy takové podmínky pro práci, aby bylo možné vyřešit incidenční či excindanční spor během tří měsíců, až věřitelé pochopí, že lépe než chtít nové pravomoci je využívat pořádně těch dosavadních, a až bude přijat průhledný systém v principu náhodného výběru správců, pomůže to konkurzům více než nekonečné snahy stále novelizovat další a další zákony. Případně přidávat nové, pokud možno ještě složitější nežli ty staré.

Mimochodem, již nyní jsme bezesporu mezi čelnými zeměmi v počtu zákonů a paragrafů na jednoho obyvatele. Nemám pocit, že to je správná cesta k prosperitě.


Autor pracuje jako likvidátor, konkurzní správce a soudní znalec



Nová právní úprava úpadku je stále na začátku

Jak je na tom české úpadkové právo? Zákon o konkurzu a vyrovnání je dlouhodobě předmětem kritiky a nový se připravuje několik let. Návrh stále ještě není na stole. Snad koncem roku...

Práce na novele konkurzního zákona, respektive na rekodifikaci úpadkového práva, postupují stále po několika liniích a nezdá se, že by měly v dohledné době vyústit v nějaký konsenzus.

Nejžhavějším kandidátem na brzké přijetí je zřejmě poslanecká novela zákona, která je hodně "prověřitelská" (její vznik také iniciovaly banky) a v Poslanecké sněmovně už prošla prvním čtením. Jak řekl Ekonomu ministr a předseda Legislativní rady vlády Jaroslav Bureš (Ekonom 35/2004), autorům se nepovedlo zcela zdařile implementovat do návrhu harmonizační požadavky Evropské unie.

Samotná "euronovela" vzniká už nějaký čas na Ministerstvu spravedlnosti. Podle Bureše by bylo žádoucí, aby se obě novely sloučily. V zásadě nejde o to, že by se musely oba "tábory" sejít a znovu vymýšlet text. Zapracovat potřebné harmonizační paragrafy (přesněji vyměnit kapitolu v poslaneckém návrhu) lze i poslaneckou iniciativou při schvalování ve Sněmovně.

Přijetí této novely, která by mohla vstoupit v účinnost už od ledna 2005, by přinejmenším poskytlo ještě nějaký čas tvůrcům zbrusu nového zákona o úpadku. Na něm pracuje (již několikrát obměněná) rekodifikační komise určená Ministerstvem spravedlnosti. Dodejme, že také již několik let.

Nyní má už nová norma údajně skoro finální podobu, ale není žádným tajemstvím, že zdaleka ne každému se líbí; velkými kritiky budou zřejmě zejména potenciální věřitelé z řad bank, které by rády, aby zůstalo u jejich novely.

Není s ní zcela spokojen ani vicepremiér Martin Jahn:Ten by měl z pověření předsedy vlády Stanislava Grosse spolu s ministrem spravedlnosti Pavlem Němcem koordinovat práce na nové legislativní úpravě právu.

Jahn Ekonomu řekl, že hodlá iniciovat vznik nové pracovní skupiny, která by práce na rekodifikaci dokončila. Úpadkový zákon musí být podle něho v souladu s tím, co mimo jiné již řadu let doporučuje například Světová banka: právní úprava musí obsahovat institut reorganizace a musí dávat dostatečná práva věřitelům. Návrh zákona by měl být ještě letos předložen ke schválení vládě, a to po projednání se všemi zainteresovanými stranami (průmysl, banky atd.), včetně opozice. Parlamentem by měl projít v první polovině příštího roku a v optimálním případě by podle Martina Jahna mohl vstoupit v účinnost už 1. ledna 2006.

O tom, jak je diskuse okolo úpadkového práva stále živá, svědčí i dva příspěvky, které přinášíme na stranách 23-25.

LIBUŠE BAUTZOVÁ

Související