Diskuse o návrhu evropské ústavy v Česku na chvíli utichla. Je to škoda, protože právě nyní by byl možná čas na hlubší úvahu o povaze Evropské unie, k níž se ale nikdo ze záhadných důvodů příliš nemá. O to více potěší, že je vůbec možné o takovém tématu, jako je "demokracie v Evropě" napsat naprosto strhující a brilantní knihu, která se pohybuje na pomezí dvou téměř neslučitelných světů: politického žurnalismu a eseje povýtce akademického. Kniha Democracy in Europe amerického autora, v Oxfordu usazeného politického filozofa Larryho Siedentopa, je četbou, kterou by měli číst povinně čeští poslanci i senátoři alespoň pod lavicemi.

Výzva Evropě. Titul je parafrází slavného díla francouzského filozofa Alexise de Tocquevilla známého i u nás - Democracy in America (Demokracie v Americe, naposledy Academia, 2001). Siedentop, mimochodem také autor biografie o tomto mysliteli (Tocqueville, Oxford University Press, 1994), je nejen velmi dobře seznámen s jeho odkazem, ale dokáže ho přitažlivě stavět do kontrapozice s jiným, rovněž francouzským filozofem a jeho předchůdcem, Charlesem-Louisem de Secondat, baronem de la Bréde Montesquieu, autorem neméně slavného díla O duchu zákonů (nyní čerstvě v reprintu vynikajícího překladu Stanislava Lyera vydal Aleš Čeněk). Přehledný symetrický půdorys obou Francouzů je Siedentopovi dobrým východiskem pro položení fundamentální otázky po povaze "demokracie v Evropě" na té "demokracii v Americe".

Autor v deseti kapitolách knihy nabízí poněkud provokativní, ovšem zároveň vytříbený pohled na základní otázky vzniku a vývoje demokratického života na Západě, odkud jeho "anglo-saská" verze dorazila v 18. století do Ameriky. Ústředním leitmotivem knihy je otázka po federální povaze sjednocení Spojených států amerických, která tolik kontrastuje s procesem dnešního sjednocování Evropy. Ačkoli vycítíme velmi brzy, že je autor nakloněn myšlence adoptovat federalismus i pro Evropu, rozhodně k tomu ale nepřistupuje "po přímce".

Oblouk Siedentopova výkladu se klene od helénského světa rané demokracie po Amsterdamskou smlouvu a dál po trasách složitých vyjednávání Evropské unie. Nezanedbává nicméně období, které je pro některé interprety spojeno s represemi a krutou inkvizicí. Jedna z problematických tezí jeho knihy je právě výklad "rovnosti před Bohem" jako základu pro liberální pojetí "demokratické rovnosti". Pro někoho možná překvapivě také dopadne nepsaná britská ústava, tolik vyzvedávané common-law a consent nejstarší parlamentní demokracie na evropském kontinentu (a nezastřený útok na její demokratickou impotenci, která vyvolala smršť thatcherovského ekonomického převratu). Klenbou Siedentopova výkladu je důraz na garanci individuálních svobod státem, bez níž se člověk může svobodně cítit, ale svobodným nikdy není. Ostré kritice podrobuje zejména přehnaný akcent na "ekonomismus" současných liberálních demokracií, které oslabují schopnost občanů hájit své přirozené zájmy na úkor svobodného konzumu.

V rehabilitaci občanství a v revizi křesťanského dědictví vidí autor předpoklady pro otevřený politický systém, v němž nebude demokracie vnímána jenom jako řečnické cvičení pro úzce profilovanou kastu politiků a právníků. Podobně jako tomu bylo se vznikem americké ústavy v roce 1787, soudí Siedentop, že i pro Evropu je třeba skutečné ústavy, která by ovšem dosáhla výzvy étosu té americké. Tomu ovšem prostředí Evropy, až příliš zahleděné do partikulárních národních zájmů a vlivů (včetně odlišných zvyklostí, mravů a jazyků), příliš nepomáhá: není zde ta správná verva amerických osadníků, ani vůle po evropském lidu (v symetrii k tomu americkému), naopak převládá byrokratické řešení a centralismus Bruselu. V tomto postřehu Siedentop bohužel nepřekročí anglo-saský stín, byť na jiném místě poněkud překvapivě přiznává, že ze tří modelů pro evropský stát (modelu francouzského, německého a britského) je mu tím nejefektivnějším "státně-byrokratický" model francouzský.

Rozpory růstu. V této části dosahuje Siedentopova analýza argumentačního napětí, když logicky proti sobě staví efektivitu státní byrokracie, které přikládá obskurní záměr Evropu ovládnout, a potřebu posílení občanského principu, který je ovládán silami konzumu a tržního hospodářství. Ačkoliv by si duše autora přála být nejspíš spasena, jeho racionalita mu velí zůstat při zemi. Siedentop ví, že se proces sjednocování Evropy odehrával historicky jinak než ten americký, a respektuje - i přes ostrou kritiku - povahu federalismu "shora", protože ten "zdola" nemá zatím silné zázemí: dáno rozdílným náboženstvím, pluralitou etnických skupin a jejich nových lobby a dosud v podstatě nesvéprávným vědomím relativně silných regionálních celků uvnitř Evropy.

Kniha vyšla v době, kdy intelektuální kruhy živě diskutovaly potřebu ústavy jako dalšího kroku k demokratičtější povaze federální Evropy. Rozpory růstu, které tento krok vyvolal nedávno, Siedentop ve své knize předvídá. I proto je dnes četba závěru knihy, kde se autor staví k možnostem federální Evropy velmi skepticky, o poznání pesimističtější, než by se dalo očekávat v prvních kapitolách, které k evropskému federalismu silně vybízejí. Jednotlivé kapitoly se dají číst jako samostatné eseje, zvlášť či najednou jako esej strukturovanější: vždy je to čtení čisté, nezacyklené a jemně moralizující. Je potěšením nejen pro dnes navýsost aktuální téma, ale i pro intelektuální odvahu formulovat myšlenky bez laciných faulů.
Související