Rozšíření Evropské unie z 15 na 25 zemí se může při podpisu přístupových smluv v Aténách zdát snadné. Stmelení ekonomik ale lehké nebude. O tom, jak nesourodý bude nový celek, svědčí i to, že po rozšíření se počet obyvatel Unie zvýší o 20 %, na 453,5 milionu, zatímco hrubý domácí produkt vzroste jen o 5 %.

Při přechodu na jednotnou měnu bude hlavním problémem nedostatečně sladěný hospodářský cyklus členských zemí. Mezi deseti kandidátskými zeměmi lze najít ekonomiky, které dokázaly zrychlit tempo svého růstu i přes celosvětovou recesi, zatímco jiné naopak vykázaly v posledních letech výrazné zpomalení. K rychle rostoucím zemím patří především pobaltské státy. Např. Litva ve 4. čtvrtletí roku 2002 i při stagnaci německé ekonomiky zvýšila svou výkonnost o výrazných 7 %. Naproti tomu k pomalu rostoucím zemím patří kromě Polska i Česká republika. Velmi rozdílný je i cenový vývoj. Zatímco v Litvě a České republice ceny klesají, v dalších zemích (např. na Slovensku) tempo růstu inflace v posledních měsících prudce roste.

Země se liší i v kurzových režimech. Některé státy mají volně plovoucí měnový kurz, jiné používají kurz pevný. Některé země mají dokonce měnu tak pevně vázanou k euru, že vůči každé bankovce je v devizových rezervách deponován ekvivalent v eurech. Tento měnový režim (tzv. měnový výbor) používají například Estonsko a Litva. Zajímavé je, že když byl tento režim počátkem devadesátých let v Litvě zaváděn, byla litevská měna navázána na americký dolar. S tím, jak se zdálo stále jasnější, že i Pobaltí se začlení do Unie, byl dolar nahrazen eurem. Obdobně i Estonsko bylo nuceno vystřídat svou rezervní měnu, když muselo přejít se zavedením společné evropské měny z německé marky na euro.

Pobaltské státy za silný růst ekonomiky vděčí především značnému přílivu zahraničních investic a rostoucí domácí poptávce podpořené nízkými úrokovými sazbami. Vysoký růst ekonomiky těchto zemí je ale vykoupen hlubokým propadem zahraničního obchodu. Růst domácí poptávky si totiž vyžaduje stále vyšší a vyšší dovozy. Např. estonský deficit běžného účtu se v roce 2002 téměř zdvojnásobil a dosáhl neuvěřitelných 12,5 % HDP.

Některé země se snažily problémům s vnější nerovnováhou zabránit a nechaly svůj kurz fluktuovat v předem stanoveném pásmu. Takovou zemí je např. Maďarsko, které umožnilo forintu pohyb od centrální parity 15 % v obou směrech. Ani to se však neukázalo být nejlepším řešením, protože tento pevný závazek centrální banky hájit domácí měnu v rámci kurzového pásma vedl v lednu letošního roku spekulanty k útoku na maďarský forint. Centrální bance se sice podařilo forint uhájit, ale za cenu výrazné změny měnové politiky a podmínek na peněžním trhu. Národní bance se tím téměř uzavřela možnost zvyšovat úrokové sazby a možná i díky tomu nebude schopna splnit inflační cíl.

Samotný vstup kandidátských zemí do EU nebude pro národní ekonomiky představovat žádný náhlý šok. Rozšiřování Unie totiž již začalo samo od sebe. Západoevropské podniky v posledních deseti letech investovaly obrovské prostředky v celé střední a východní Evropě, aby zde vybudovaly závody, které by své zahraniční matky zásobovaly levnými meziprodukty. Kandidátské ekonomiky se díky tomu postupně přeorientovaly na vyspělé trhy. Exporty do EU tvoří v jednotlivých ekonomikách drtivou většinu všech vývozů. Kandidátské země však mají i něco společného. Všechny mají importně velmi náročnou výrobu, takže s rostoucí produkcí rychle roste i dovoz. Tím se středoevropské a východoevropské ekonomiky rychle začleňují do mezinárodní výměny zboží, aniž by byly členy EU. Kromě toho zde dlouhodobě probíhá i přebírání evropského práva do národních legislativ, čímž se ekonomiky sbližují i po právní stránce.

Rozšíření Unie dál na východ tak z makroekonomického pohledu nepřinese příliš mnoho nového. Navíc některé trhy se díky různým regulacím budou otvírat jen postupně. Příkladem může být trh práce, který se hned po vstupu do Unie otevře jen v některých zemích. Na práci v Německu či Rakousku tak občané kandidátských zemí budou muset počkat.

Ke skutečně výrazným změnám dojde z makroekonomického pohledu až po přijetí společné měny. Přijetí eura však bude předcházet splnění maastrichtských kritérií, což bude pro většinu zemí tvrdý oříšek. Největším problémem bude splnění fiskálních kritérií. Měnu i inflaci totiž členské země dokážou krotit celkem dobře, s veřejnými financemi je to horší.

Většina vlád kandidátských zemí veřejně deklarovala, že by chtěla maastrichtská kritéria splnit již v roce 2006. Lze se obávat, že vzhledem k domácím vnitropolitickým problémům bude mít jen málo vlád dostatečnou sílu a odhodlání k razantním fiskálním reformám, které by umožnily tento závazek splnit. Hromadné kolo vstupu do Evropské měnové unie proto nové země čeká až kolem roku 2008 až 2010.

graf 9
HDP ČR a Slovenska

Za příkladem nesladěnosti hospodářského cyklu není třeba chodit daleko. Stačí srovnat trendy na Slovensku a v ČR. Zatímco česká ekonomika od začátku roku 2001 až dosud zpomaluje, slovenská ekonomika naopak od poloviny roku 2001 neustále zrychluje. Ve čtvrtém kvartále roku 2002 vzrostla meziročně o 5,4 %, čímž se stala nejrychleji rostoucí ekonomikou ve střední Evropě. Růst byl přitom tažen - na rozdíl od jiných zemí - nejen spotřebou domácností, ale i investicemi. Ty budou motorem ekonomiky i v příštím roce, kdy slovenské hospodářství kvůli razantním reformám mírně zpomalí, ale stále si udrží nejvyšší růst v regionu. Příznivé na tom je i to, že se Slovensku na rozdíl od jiných zemí (např. ČR) podařilo zpomalit tempo růstu vládních výdajů. Hospodářský růst tak má zdravé kořeny.

graf 1
graf 2
Úrokové sazby

V posledních letech došlo v kandidátských zemích k výraznému snížení úrokových sazeb. Důvodů bylo hned několik: klesající inflace, klesající úrokové sazby v zahraničí a tlak na posílení středoevropských měn. U zemí využívajících zcela pevný kurz k euru bylo hlavním důvodem především následování poklesu úrokových sazeb v eurozóně. U zemí s plovoucím kurzem to byla hlavně reakce na rychlé posilování domácí měny. Kladný úrokový diferenciál vůči eurozóně i USA totiž tlačil měny k dalšímu posílení. K největšímu propadu úrokových sazeb došlo v Polsku, kde klíčová úroková sazba centrální banky ještě v roce 2000 dosahovala 19 % a nyní činí jen 6 %. Ani to však polské ekonomice nepomohlo nabrat dech. Nejnižší úrokové sazby má Česká republika.

<b>graf 3 </b>
<b>graf 4 </b>
Inflace

Inflace v kandidátských zemích v posledních letech výrazně klesá a existují dokonce ekonomiky, kde již mluvíme o deflaci. Největší deflaci čelí Litva, kde jsou spotřebitelské ceny v průměru o 1,1 % nižší než před rokem. Pokud někde ceny prudce rostou, pak to není z přehřátí ekonomiky, ale díky státním zásahům. Například deregulace vedla na Slovensku v průběhu posledních tří měsíců k růstu meziroční spotřebitelské inflace ze 3,4 % na 8,0 %. Jádrová inflace, která neodráží změny regulovaných cen, přitom za stejné období vzrostla z 1,9 % na pouhých 2,4 %. Do budoucna se dá se vstupem kandidátských zemí do EU počítat se všeobecným růstem cen kvůli sladění nepřímých daní a postupnému srovnávání cenových hladin mezi novými a starými členskými zeměmi.

graf 5
graf 6
Měnové kurzy

Vývoj měnových kurzů je zajímavý jen ve střední Evropě, protože v Estonsku a Litvě jsou měnové kurzy navázány pevně na euro a v Litvě na uměle vytvořenou peněžní jednotku Mezinárodního měnového fondu SDR. S očekávaným vstupem do Evropské unie středoevropské měny dlouhodobě posilují, nejvíc česká koruna. Maďarský forint rovněž zhodnocuje, ale tento trend má daleko kratší trvání než v případě koruny. Polský zlotý je výjimkou. S chřadnoucí ekonomikou a politickou nestabilitou přes rok oslabuje, čímž vymazal téměř všechno, co se mu podařilo získat v průběhu prudkého posilování v roce 2000 a první polovině roku 2001. Slovenská koruna stála po dlouhou dobu stranou zájmu investorů. Se změnou vlády a nadějí na brzký vstup do EU a NATO však v posledních třech kvartálech prudce posílila.

graf 7
graf 8
VLADIMÍR PIKORA a MARKÉTA ŠICHTAŘOVÁ, analytici Volksbank CZ

Související